Jaký ruch a jaké plesy,
v sněhu mlčícími lesy
když se ozvou zvonky kdesi!
Nejdřív slabě po závěji
jako tichá hudba spějí,
stále silněj’, kouzelněji.
Jako píseň duchů hrají,
mhou se těžce prodírají,
třesknou v sluch – a umírají.
A zas v ticho kraj se hrouží,
ticho, až se ňadra ouží;
nad sněhem jen havran krouží.
V sluch ti zní ta hudba sladká
jako ze sna – pausa krátká...
kol jen sníh a jinovatka.
Sněhu bělost štípe v oči,
tisíc kruhů před zrak skočí,
splítá se a divně točí.
Unavená noha stane,
cos tu zpívá, s větví kane,
klenbou haluzí to vane.
Tisíc šotkův asi v mechu
snad se škádlí, bez oddechu
v dlaně foukají si v spěchu?
Nový zvuk zas podél stráně,
zvonků smích sem zaleh’ maně,
to jsou zase tytéž sáně!
Záhyb cesty, mlha lesů
stlumily smích jejich, v plesu,
s kterým letí středem vřesu.
Juž se blíží, juž jsou tady!
Krakonoš to šedobradý
vjíždí zimní do zahrady.
Juž se blíží víc a více;
po boku mu krasavice,
zrak jí plá a hoří líce.
Mihli se kol – jen to fičí,
s rolničkami, zvonci, biči,
strom se hnul a havran křičí.
Mihli se a dále letí
mlze šedé do objetí;
les má o čem přemýšleti.
A ten, kdo juž myslil: „klesnu!“
za nimi zří jako ve snu
v srdci vůní, smích a vesnu!
Rampouchy a jinovatkou
cos vlá jako hudbou sladkou:
„Přijde jaro dobou krátkou!“
„Krasavice ta se vrátí,“
haluz slyším zaskřípati,
„vrátí!“ vránu krákorati.
A ten rozruch neustává,
v hovor keř i kmen se dává,
svěžejší se zdá být tráva.
A ten rozruch neutichá,
až noc na kraj celý dýchá,
v mlhu pláň i stromy smíchá.
Jaký ruch a jaké plesy,
v sněhu mlčícími lesy
když se ozvou zvonky kdesi!