Květ na hrobě.
Žil tiše tak a šťastně
svým snům o kráse jen
a všecky jeho básně
mu byly též jak sen.
Jak sladký sen, jejž dítě
sní matky na ňadrech;
vždy v snech se přenes’ hbitě
přes žití shon a spěch.
A vždycky říkal sobě,
když novou píseň psal,
a v zpěvných rýmů zdobě
jí hravé roucho tkal:
„Ne, nejsi mi ten pravý,
ten veliký můj zpěv,
kam vdechnu žár své hlavy
i srdce svého krev!“
A často mezi druhy,
kdy plná vřela číš,
led – spleen kdy puká tuhý
a ňadra dmou se výš,
69
Tutu hlásilo se cosi
mu v ňadra ťukajíc,
jak ptáků ve rákosí
když hne se na tisíc.
Však potlačil to znova:
„Ne, není ještě čas,
to nejsou pravá slova,
ni pravý zvuk a hlas!
A jindy ve přírodě,
kdy ticho podvečer,
strom, pažit, vlna v shodě,
pln vůně lesní šer:
Tu ťukalo to opět
jak v okno chroustů tlum,
tu velkou báseň dopět,
ji vyrvat jednou snům.
Však nevěřil své síle,
snad klamal sebe sám:
„To pravá není chvíle,
ni pravý vzlet a plam!“
A jindy ruku v ruce
kdy s milenkou svou dlel
a rozkoší se prudce
jak vichrem lístek chvěl,
Aa cítil proudy lávy
se k srdci valem hnát:
„Teď, teď by čas byl pravý
tu velkou báseň psát!“
70
Ne! Nač by sobě kazil
tu rozkoš zápasem?
Nač edenský zpěv zmrazil
si zemským ohlasem?
Stisk’ srdce v svojí hrudi,
ten drahý zlíbal vlas:
„Však píseň má se vzbudí,
až pravý přijde čas!“
A tak mu prchlo žití
a byla tu smrt hned,
teď může dlouho sníti,
však nebude víc pět.
A snil. – Květ zatím rudý
na hrobu jeho vzrost’,
na krajích krvavý všudy,
v kalichu perlí skvost.
Vždy k němu slétla síla
motýlů, ptáků, včel...
Ta píseň snad to byla,
jíž nikdy nezapěl!
71