Ohnivý muž.
Podzimní večer smráká se juž.
Po lukách chodí ohnivý muž.
Vítr se vzpírá do šumných třtin;
ohniváč chví se lehký jak stín.
Odkud se vznořil? Kde zmizí as?
Nad bahnem duní bukače hlas.
Hluboko dole, kde země střed,
u výhně sedí šedivý kmet.
Při práci sedí a buší v plam.
Co asi kuje, co kutí tam?
Na oko hlína, bezcenný štěrk,
uvnitř však zlato, démantu šperk.
Na oko křemen hrubý to jest,
uvnitř však rubín se třpytem hvězd.
Měchu jen oddech, kladívka tep,
safirem sklo je, opalem střep.
58
Od výhně rudé lehce jak hrou
odskočí jiskry, tančí a vrou.
Vznesou se k stropu jeskyně výš,
skulinou táhlou opustí skrýš.
Na povrch země vznoří se pak,
neseny větrem klamají zrak.
Zdvihnou se, mihnou a zmizí juž.
Po lukách chodí ohnivý muž.
Poklady v zemi velké jsou, vím,
mnohý si zavzdych’, leč kudy k nim?
Poklady, za něž koupil bych hned
slunce i hvězdy, ba celý svět!
Korbele vína, pole i háj
a jaké holky, na zemi ráj!
Zatím však chuďas bídu jen tře,
v hloubi co pod ním plá to a vře,
Dukátydukáty zvoní, tolárky plá,
právě kde tančí bludička mdlá.
Nechoď však, nechoď v bahnitý luh,
za nos by vodil v kolo tě duch.
Sestár’ bys brzy, zhub’ jako vich,
veselost ztratil, píseň a smích.
Zůstaň radš doma, udělej kříž,
pod houni stul se k zdi hezky blíž.
59
Chuďasem lehni, chuďasem vstaň,
veselé srdce, mozolná dlaň.
Slyšíš tam v sítí šustot a svist,
haluz jak praská, chvěje se list,
Jakjak by tam kdosi brousil si nůž? –
Po lukách chodí ohnivý muž.
60