List.
„Ba nikdo,“ děl Lancelot s Ginevrou
„o naší lásce vědět nemá,
nechť divoce v srdci vášně nám vrou,
přec ústa vždy zůstanou němá!
Ni slovem nezradíme, ni pohledem,
co v duších nám kvete, svítí
a budem si patřit jen myšlénkou, snem
a lásku svou vždy budem krýti!“ –
Tak v šeru jen chodeb zámeckých kdes
si zimničně ruce stiskli,
neb podvečer, dvůr když vycházel v les,
než pochodně na cestu blyskly.
Tu jednou, – těžko touze odolat –
i napsala Ginevra psaní
a Lancelotu v rukáv – divý chvat! –
je zastrčila při snídaní.
Hned Lancelot vyšel v zámecký hvozd,
tam stezičku skrytou znal v houští,
kde pouze skáče pěnkava, kde drozd
v šer jásavé perly své pouští.
[123]
Ta cesta byla nepřístupná všem –
přes balvan k ní šplhal a klestí,
nes’ lásky zářnou píseň v srdci svém,
šel s Ginevry listem – ó štěstí!
Na kámen tam sed’ a dopis ten čet’.
Ó blaho! Ó záře! Ó mládí!
Kol celý svět byl mu jediný květ!
Jak doubí šumí a chladí!
Na rozpálené skráně mnohý list
jak zvědav se v haluzí stáčí,
z hnizd ptačích žluté krčky, jakby číst
s ním chtěly, též ven se tlačí.
Co kolem je vůně, jak v lůně skal
kol volají doupnáci na se
a tisíce těch krás, v nichž svět kol plál,
šlo s dopisem tím ve souhlase.
„Jsem věčně tvoje a v každičkém snu
vždy líbám tvé srdce i oči,
jsi u mne, kde stojím i kam se hnu,
můj pohled se za tebou točí!
Mé blaho, mé štěstí, mé žití tys,
ba lepší jsi mé duše částí!
Ó, na tvém srdci tak spočinout kdys
jen jednou a zemříti slastí!“
A Lancelot čet’ a v srdci měl květ
a ten květ láska nazývá se;
jak šírý ten svět, kam do kola hled,
ve doupnáků ztápěl se hlase!
124
A neustál číst a líbal ten list,
jej věčně chtěl na srdci krýti;
Však zda byl by jist, vždyť kosův juž hvizd
by moh’ je oba prozraditi!
List slíbal divoce, jej roztrhal
na tisíce bílých hvězd malých,
ty rukou smělou pak rozhodil v dál,
ve zvonků ty klesnuly kalich,
Tyty sedly si na mech, ty padly v keř,
ty kroužily po skále dolů,
ty ztratily se ve javorů šeř
a za všemi patřil on v bolu.
Dne druhého se z honby vraceli
král, královna, pážata, sluzi,
tu Lancelot zřel, jak se ztráceli
na ono místo zmdlení chůzí.
Ó běda! ó žel! On z dálky juž zřel
ty útržky z královny psaní,
tam v mechu se skvěl ten zářivý běl,
kam psala jeho srdce paní.
Ó běda! ó žal! Ó jistě, že král
ty útržky bělostné zvedne!
Jak ruku své ženy by nepoznal?
Zří, Ginevra hrůzou jak bledne!
Ach, co bude pak, jen zvěděti, jak
by odvrátil od té je houšti,
kde hvízdá kos a drozd skrz větví mrak
v šer jasavé perly své spouští.
125
Juž sklání se král, by nejbližší vzal,
však dive, ó zázraku pravý!
před králem motýlů, bělásků vzpjal
se celý zástup z rosné trávy.
Tu letěli výš, tu kroužili níž,
tak jakoby králi se smáli,
vždy dále, když chtěl je zachytit již,
kdes pokryli větve i skály.
Jak z milionů bílých růží květ
by náhle divý vítr střásl,
však v každičký kr kkrok hned zas v nový let
se dali – král s královnou žasl.
Pan Lancelot si s čela otřel pot,
kos v houšti hvízdal čtveračivý:
„Ó, milujte se dále o překot,
vždy láska v čas koná své divy!“
126