NOVÝ ŽIVOT.
Bouř přešla juž, snad poslední to byla;
v mých oknech se zas luna objevila,
tak smavá, jako boží slitování.
V mé duši mír, jak nad zroseným polem
když v zlatých klasech táhne lehké vlání,
a jako na jaře na kmenu holém
se tisíc poupat nerozvitých tísní,
tak mysl má jest plna spících písní.
Jdu k loži tich a vesel, jitro vítám,
své duše ztráty více nepočítám.
Den míjí za dnem, neptám se, co bude;
jak v dětství dobách mír a ticho všude.
Svět útěchy mně z matky oka kyne,
sen každý duhou, vzdech můj hudbou plyne.
Dav stínů jestli sklání se v mé snění,
tu s úsměvem dí každý „Odpuštění!“
Den míjí za dnem, nechápu své štěstí,
co svadlo vinou mou, vše vidím kvésti,
z těch nových květů vstává anděl bílý,
zří do mých snů a nad mou skráň se chýlí.
[11]