Šli spolu oba mládím zářící
a oba plni krásných nadějí,
kterými život příliš hojně láká,
jež ale ztěžka plní budoucnost.
Šli dlouhou alejí, juž večer byl
a jeseň blízká stromů vrcholy
svým pestrobarvým tkala lupením.
Kraj chmurný byl, jen západ modravý,
kde červánků se oranžový pruh
chvěl nad řekou, se ještě usmíval,
však byl to smutný úsměv jeseně.
Tu zvednuv skráň s jejího ramena,
kde v kaštanových snila vrkočích,
on hlasem klidným pravil: Nemohu
při dnešní chůzi lesem pomyslit,
jak možná věc to nemilovat zem
a celý život. Všecko láska jest,
jež dýše všady! Úsměv spanilé
rty její přelít’, hlavou básníka
se zamihne tak peruť andělská,
a hlasem vážným, v kterém zvonil bol,
však přemožen juž, skonejšen a tich,
víc nežli jemu děla před sebe:
Máš pravdu, vše jest láska, příteli,
i mrtví, kteří leží pod zemí,
na lásky květech tiše dřímají,
zem, v které spí, je láskou prohřata,
a jestli v žití jednou, jedenkrát
jen milovali sebe jako my,
pak tento paprsk stačí pro věky,
jenž neměly by ani vzkříšení!
A dál on spřádal její myšlénky:
A žijící? nač o těch mluviti;
hleď, jak se chvěje listí na bříze
i na hlohu; zde jistě milující
na měkkém mechu zřeli ku hvězdám,
a ptáka ptej se, ten ví nazpamět,
jak zvonily zde jejich polibky.
Ó drahá, věř, kdybych já bohem byl,
mně andělé by širém po světě
všech milujících sladké polibky
jen sbírat musili a bezdnou číš
bych vyhloubil si z nebes azuru
a pil z té číše velké štěstí jich,
a vyprázdniv číš řek’ bych: Anděli,
svět krásný jest, sem jednu číši ještě!
A ona smála se – ne na hlas však,
jen její duše smála se, a v tom
lesk její tahy měly takový,
jak měsíc, který ještě nevyšel,
juž předsvitem se chvěje na vodách.
A domů šli. By z číše lásky své
tak věčně pili, nebe, dejž jim štěstí!