ADAGIO.
Kdy duše sama otázky si klade
a zastaví se v tichém přemýšlení,
jak před výletem z hnízda ptáče mladé,
jak poupě, než je osloní svit denní:
Já viděl stín, jak přeletěl tvé čelo,
já viděl ve tvých očích perly spící,
já cítil, než ti slovo s retů sjelo,
co děje se v tvé duši milující.
Skráň skloniv nad tvé vlasy zlatotkané,
až od tvé tváře moje vzplála nachem,
já sobě děl: Nač andělů nám, Pane,
když křídla jejich necháš vláčet prachem?
Co může těmto duším země dáti?
nač v žití hvozd ty bílé holubice?
když člověk cítí v srdci lásku spáti,
proč musí též v něm zařvat vášeň, lvice?
28
A proč v nás mužích síly není, není, není,
ti odměnitodměnit, co zasloužíš, ó ženo,
vždyť vše, i láska, je ti utrpení,
svět neseš v srdci svém – a krb tvé věno.
A před tebou, když vzplaneš v svojí kráse,
na prahu žití, blaha na úsvitě,
když srdce tvoje lásce otvírá se,
i genius je malomocné dítě!
29