ŽENA.
Ó ženo, jaké štěstí
jsi milující duši!
tys křídlo, na němž vznésti
se může výš, než tuší!
Tys paprsk a tys mana,
tys úsměv a tys vláha,
tys clona z mlhy tkaná,
za níž jest pravda nahá!
Bůh po dnech svojí práce
zřel všady vládnout změnu;
i šel, usmál se sladce
a stvořil ještě ženu.
„Když nemohu se vyhnout
té všemohoucí změně,
tož obraz její stihnout
chci aspoň v krásné ženě!“
A tak dnes usmívavá,
jak lesk jarního jitra,
a pak zas půlnoc tmavá
nám, ženo, kyneš zítra.
34
Tak rozdáváš své skvosty
a bereš za to žití,
my všickni jsme jen hosty,
jimž dává tvůj ret píti.
Ó budiž požehnána,
ať tmavá nebo plavá;
tys paprsk a tys mana,
v níž lidem bůh se dává!
35