PÍSEŇ O ŠTĚSTÍ.
Ta sladká chvíle opojného štěstí
u nohou tvých, ta musí v písni kvésti
a velebena býti po vše časy,
ta chvíle, když tvé rozpoutal jsem vlasy.
I ta buď s vděčnou vzpomínána chválou,
když poprv zlíbal jsem tvou nožku malou,
ten lístek lilje, kam svit luny skanul,
a jejž mi v náruč dobrý anděl svanul.
Jak najít jmeno pro to okamžení,
když snivé oči tvé jsem zlíbal v snění;
jak pro to, líbaje tvých ramen ovál,
když ňader hrdličky jsem vyburcoval?
Jak odít v nach a blankyt, jas a slávu
noc, když jsi ke mně naklonila hlavu,
v mé náruči jak na hostinné sněti
si zdřímla, pták jak sedá ku ptáčeti?
Ó píseň písní pro to slova nemá,
i zlatá struna Hâfize je němá,
i starý Ronsard, ten miláček bohů,
by sotva řek’ víc, než já říci mohu.
36
Zem s květy niv a živé zlato klasů
a moře všecky perly ve zápasu,
noc hvězdami byť chtěla vítěziti,
to neřeknou, co tady srdce cítí.
To štěstí pravého je píseň snivá,
již potom v bouřích všech nám anděl zpívá,
a nechá lilijí nám v srdci kvésti,
a nad ní bdí – Ó sladká písni štěstí!
37