PÍSEŇ O ŠTĚSTÍ.

PÍSEŇ O ŠTĚSTÍ.
Ta sladká chvíle opojného štěstí u nohou tvých, ta musí v písni kvésti a velebena býti po vše časy, ta chvíle, když tvé rozpoutal jsem vlasy. I ta buď s vděčnou vzpomínána chválou, když poprv zlíbal jsem tvou nožku malou, ten lístek lilje, kam svit luny skanul, a jejž mi v náruč dobrý anděl svanul. Jak najít jmeno pro to okamžení, když snivé oči tvé jsem zlíbal v snění; jak pro to, líbaje tvých ramen ovál, když ňader hrdličky jsem vyburcoval? Jak odít v nach a blankyt, jas a slávu noc, když jsi ke mně naklonila hlavu, v mé náruči jak na hostinné sněti si zdřímla, pták jak sedá ku ptáčeti? Ó píseň písní pro to slova nemá, i zlatá struna Hâfize je němá, i starý Ronsard, ten miláček bohů, by sotva řek’ víc, než já říci mohu. 36 Zem s květy niv a živé zlato klasů a moře všecky perly ve zápasu, noc hvězdami byť chtěla vítěziti, to neřeknou, co tady srdce cítí. To štěstí pravého je píseň snivá, již potom v bouřích všech nám anděl zpívá, a nechá lilijí nám v srdci kvésti, a nad ní bdí – Ó sladká písni štěstí! 37