V LETNICÍCH DUCHA.

V LETNICÍCH DUCHA.
Jak vítám vás, letnice ducha, kde v srdci vše se hne a pne, kde každý sen a každá tucha rozkvétá v síle tajemné! V stín samoty jste zdrojem snění, v noc jara dívky políbení, v žár leta pohár, jenž se pění, ve chmury noci záblesk dne! Ó že jen jednou v žití přáno váš hesperidský trhat plod, v svém srdci vítat krásy ráno a idealů zářný vzchod! ó že jen jednou v dlouhém žití se jiskra božství v hrudi vznítí a vzplane, jak když měsíc svítí v hvězd plápolu nad tichem vod! Vše krásy, které jenom tají, stráň lesnatá a květný luh, žár slunce, kterým plody zrají, i ve poupatech tvorčí ruch; vše poklady jsou otevřeny, sny dětství znova oživeny, tu listí šum, tam v řece pěny, a všady život, všady duch! 73 A vším hlas jeden tajuplný proniká nebe, moře, zem; kdo spočítá ty všecky vlny, jež probudí svým paprskem? Jím: „plynu!“ šumí řeka k mořím, jím hvězda k hvězdě volá: „hořím!“ jím bůh sám k sobě mluví: „tvořím!“ a já k své duši pravím: „jsem!“ Ó jsem a žiju! jaké kouzlo, ó chvíle štěstí blaživá! hle hádě, které v rumy sklouzlo a na slunci se vyhřívá, i orla skřek v oblačné výši, dech fijalek, když v taji dýší, i spící panther v skalné skrýši tě zná, ó vesno zářivá! Ty srdce lidské, kalný krystal, ozáříš v jeho zátiší, to srdce, byť se ráj mu chystal, přec jeho tluk se neztiší. Zář citu pustíš jeho hranou a hned v duhových barvách vzplanou a v perlách v písně kalich skanou vše tuchy lidstva nejvyšší! Ó mladosti! proč jenom jednou se mihneš žití zrcadlem? proč záhy vášně křídla zvednou a řádí v květu opadlém? 74 proč aby člověk poznal eden, dřív musil býti ďáblem sveden, proč nestačí tvůj doušek jeden máj vzkřísit v srdci uvadlém? Či máš nám proto dražší býti, že zaplaneš jen jedenkrát? či má snad srdce zapomníti a život jest jen shon a chvat, jen samé přání, nikdy činy, a nikdy světlo, samé stíny, a stále trpět bez příčiny a více jarem nezaplát? Však buď jak buď, vše rád chci nésti, čím obdaří mne příští věk, chci umírat, jak chtěl jsem kvésti, chci v před, však nikdy nazpátek! Ó mladosti! kéž s tvojich tváří, jež v zrak můj nyní sluncem září, ve chmurné stíny mého stáří jen jeden padne paprslek! 75