POESII.

Jaroslav Vrchlický

POESII.
Kdo řek’, že zmizelas? Jsi stále u mne svou ruku kladouc na mé čelo dumné, dnes anděl ve snu, zítra žena v bdění; šer večera i jitra probuzení, šum v rákosí, stín mraků nad vodami. Já nevěřím, že jdeme světem sami. Dost srdcí ještě, která tobě bijí, dost skrání, jež se v tvoje ňadra kryjí, dost slzí ještě, jež ti v oběť kanou, dost ještě rtů, jimž edenskou jsi manou, dost těch, jimžs modlitbou i požehnáním. Čím plný měsíc pasoucím se laním, čím píseň labuti, když skon svůj tuší, tak’s cílem žití, nebem, božstvím, duší, těm v stínech noci s bázní svatou v taji jenž věštby tvojí desky otvírají, v tvém úsměvu svou naděj vidí kvésti a slzy aspoň najdou, když ne štěstí. Ó vím, že nejsi víc to hravé dítě, jež v lidstva sen se smálo na úsvitě, jež bůh položil lidstvu do kolébky a jemuž Homer hladil vlásek hebký, jež Anakreon klad’ si na kolena a líbal, až se z kněžky stala žena. 63 Kde jsou tvé růže, cymbál tvůj, tvé stužky? tvůj otec, Pan, a Gracie, tvé družky? Vím, že jsi v slzách smutná žena nyní, že větší žal než Niobu tě stíní, žes padlý anděl v očích s ráje leskem, žes plesem bohů, lidstva věčným steskem! Já dlouho v tvé se díval oko dumné, a když tě jitro překvapilo u mne, tys chtěla prchnont....prchnout... jaký div, že v chvatu mou knihou kmitá se lem tvého šatu? 64