MEZI PŘEKLÁDÁNÍM „BOŽSKÉ KOMEDIE“.

MEZI PŘEKLÁDÁNÍM „BOŽSKÉ KOMEDIE“.
Den z mraků vstal, byl chmurný, neveselý; mne viděl v práci, jak v dlaň tisknu skráně; na skle mých oken dešťné kapky chvěly se jako slzy. V mlze spaly stráně. Já kráčel za ním. Duch se hrůzou tajil v mých ňadrech, stále hloub se zrak můj nořil v dno propastí, jež jako světy zbájil, lidskému žití zrcadlo by stvořil. A hodiny šly tiše nad mou hlavou, jak Hory v tanci s vykasaným šatem; já nevěděl v svou ponořen pouť tmavou, že z mraků blesklo letní slunce zlatem. A hodiny šly rychle nad mou hlavou, já slyšel ruch jich kroků v kvapném reji a nevěděl v svou ponořen pouť tmavou, že šumí les a že se luhy smějí. Až větrů van mi náhle prudkým dechem se dotknul čela, zabloudil v mou knihu, v ní listy rozvál – tu jsem procit’ spěchem, a duší mou šlo cosi jak sen jihu. 88 Z tmy propastí já povznes’ hlavu v světlo: po dešti nivy v slunce lesku plály, stráň zpěvem zněla, mlází jarem květlo a dešťné kapky na skle v perlách hrály. I sklonil jsem zas hlavu v zamyšlení nad prací svou....svou... Proč neskane nám v žití, kdy smutku moře nad námi se pění, jen úsměv jeden v bouře vlnobití? Mně ale skanul; chmurným nad zrcadlem té poesie žití zadumaný, tvůj úsměv, lásko, cítím v srdci schladlém, jak pozdrav duchů od věčnosti brány! A jako zde, co jaro usmívá se, vždy hloub se nořím v rmutné stíny pekla, mně v život posud v čaruplné kráse báj lásky jako zlatá řeka tekla. Jí pouze věřím, že projdu vše stíny, nechť propasti zřím podél cesty zívat, svit její skane ke mně do hlubiny a vesel půjdu na hvězdy se dívat. 89