ŠKEBLE.

Jaroslav Vrchlický

ŠKEBLE.
Duch sídlí v škebli. V jejích závitcích on dřímá v matném lesku perleti a trpělivě čeká dlouhý čas, kdo vzbudí jej. – Ty tomu nevěříš? Viz povrženou škebli na břehu! Kol tisíc bláznů jde, ji pomine; tys ale moudrý, nuže zvedni ji a k uchu dej! Duch její probuzen hned tvého ducha tuší přítomnost a promluví. Slyš, jaký šum a ruch! Duch škeble jasně tobě vypráví o moři tichém, spícím, hlubokém, o vodních jeho síních krystalných, o řasách leknínu, o kapradí, o branách korálů, o tichých ryb a mlčelivých lastur životě, o vzniku perly, divu bezedna. A je-li v tobě struna soucitu, ty pochopíš a jemu děkuješ! Duch sídlí v tobě. Ty jsi básníkem! I tebe vrhl na břeh ocean, jenž sluje čas, ty škebli podoben sníš nepoznaný v lidstva zástupech. 65 Jest pravdou, že jde s mrazným úsměvem dav kolem tebe. Nech jej a sni dál! Však přijde čas, kdy moudrý najde tě a pochopí. Tu budeš vyprávět o tiché kráse valné přírody, o věčných hvězdách, nebi, věčnosti, o srdci lidském hlubším nad moře, o kráse žen a dětí svatosti, o myšlence, tom divu nebeském – a člověk, který slyšel zpěvy tvé, jak škebli bude tobě děkovat. 66