PODZIMNÍ KRAJINA.

Jaroslav Vrchlický

PODZIMNÍ KRAJINA.
Jak sebralo dnes záři svoji slunce, jež rozptýlena prokmitala mlhou, v proud světla jediný a zaplavilo svou zlatou slávou západ naposledy! Kam padl zrak, tam samé zlato bylo, rybářským chýžím spalo v nízkých oknech, na stromech viselo a hustým deštěm s nich padalo, světlejší s bílé břízy a nachorudé s javorových snětí, ve klínu řeky tekuté se chvělo, stráň pruhovaná jím se usmívala od bledé žluti až k oranže ohni, a obloha v podzimní mlhy třísni, ta hořela jak strž topasů žhoucích. Loď naše přistála a sotva noha se dotkla země, šustilo již listí, v něm kaštan puklý z brunatného hávu své bledě zlaté srdce ukazoval; a vzduch byl sytý silnou vůní listí a chvěl se, jakoby v něm vymíraly těch blahých snů, těch dum, těch políbení, těch přísah, slibů, které v chladu máje a v června tísni prožili zde lidé, ty poslední a vybledlé juž stopy. 54 Na břehu děti rybářské si hrály ve svadlém listí, bosé, zlatovlasé, s velkýma očima, kam všecky chrpy si příroda přes zimu uschovala; dvě chtěly obrátit člun překocený a jiné házely tam žluté listí a smály se a honily se břehem. 55