BÁJ LESA.

BÁJ LESA.
Zas jednou v družný les mne tajná touha nesla; ó jaký ruch a ples, když hlava moje klesla na hustý mech, jenž zrosen se chvěl v tajemných snech, když v tklivou píseň sosen i můj se mísil dech! Ó jak mne divně jal ten smutný nápěv borů! Jak poslední svůj žal i duši plnou sporů i srdce povzlet smělý, co toužil jsem a chtěl, ba i svůj život celý, bych vyzpívati měl! Bez konce, bez mezí jsijsi, písni tajuplná! s mé duše řetězy rve každá tvoje vlna! I život ve tvé kráse zas vidím plný vnad, a přec bych tak rád zase v sen věčný hlavu klad’! 45 Tak temně, z hluboka se valíš nad mou hlavou, jak věštba proroka, jak bouře nocí tmavou! A nechť se musí třásti a trnout úžasem, duch ví, že’s jeho částí, snů jeho ohlasem! Ó kterak před tebou svět malicherný mizí! před tvojí velebou jak všecko je mi cizí! Já vidím nebes prahy, já letím v tónech tvých, že myšlenek mých dráhy by orel nepostih’! Jen dál nade mnou spěj jak bouře vodopádu! já horký obličej do vlhké trávy kladu; a nechť i slza blyskne, duch, jenž hřmí hlasem tvým, mne na svá prsa tiskne a zve mne synem svým! 46