PERSPEKTIVY.

Jaroslav Vrchlický

PERSPEKTIVY.
Že nechám klidně letět nad svou hlavou vír událostí s války děsnou vřavou, že zdánliv chladně zřím ve kráter času, v němž hromů bouř zní v děl a polnic hlasu, že nehne mnou, když krví rudne země a v zoufalý boj vstává bratří plemě, se na vzájem rvouc spárem supa dravým, že v jícnu děl své písni hnízdo stavím, že prachu víry vidím nebe jasné: Já vím, že v dějin říze tmavořasné se tají hvězdy, které pro nás skanou, nechť sporné větry sebe ostřej vanou, nechť zloba se lstí lidstvu poutá ruce. Vždyť lidstvo tiskla k ňadrům revoluce a zahřála je k velké budoucnosti, a posud žár ten hřeje naše kosti, vždyť ještě děd byl jeho ohněm sycen. A proto klidně patřím v onen jícen, v němž lidstvo v divé potácí se směsi; ten hluk a ruch mne více nepoděsí. Jdem k jitru vždycky. Přirozeně nocí. Jsme v nejhorším. Až někdy láska moci se vyrovná, pak řeknem: Konec boje! 86 Já zatím tvoje zasypané zdroje chci střežiti, ó Kráso pošlapaná, neb vím, ty vždycky jitřenkou jsi rána, ty neklameš, nechť svět se kácí v rumy! Tvé balvany jsou věštců sny a dumy, z nichž stále stavíš pantheon své slávy, až náhle bleskem v hlučný vír té vřavy, v ten ziskuchtivý dav a málo vděčný tvůj hymnus vpadne – a ten bude věčný. 87