PRO VĚČNOST.

Jaroslav Vrchlický

PRO VĚČNOST.
Co jen květů vánku dech mezi hroby střese! cítíš, k nám jak z vůně všech lehkých svojich na křídlech duše mrtvých nese? Víru nech, ať svojim snům nové ráje tvoří! Pohár pravdy přihni k rtům, ať duch v moře snů a dum myšlenkou se vnoří. Poznej, že jest v srdci tvém věčné z mrtvých vstání, a že trvá moře, zem, srdce tvé i nebes lem v jednom přijímání! To jen v bouři tvojich muk jak tón míru slétá, že tvé srdce v jeden zvuk, v jeden pláč a v jeden tluk bije s srdcem světa. 70 Srdce – svět, a jeden most, hrob, jest mezi nimi; člověk vchází tam jen host, by s přírodou záhy srost’ svazky obrovskými. V hrob jej vrhá bouří jek; tam jen hmota vchází, by z ní vstaly v příští věk vůně, rosa, paprslek, vesmír beze hrází. Hrobu netkne se tvůj žel, jemu stačí rosa, motýl k němu přiletěl, pro pel květin zástup včel, pták pro zrnko prosa. Nad mrtvý kmen nový květ, jako ve pralese, cosi hledá zde tvůj ret....ret... věřím, že k nám větru let duše mrtvých nese. Z nich jest světla paprskem duše světla stkána; žijeme v ní každým snem. Ruka dána nad hrobem, pro věčnost jest dána! 71