OBZORY.

Jaroslav Vrchlický

OBZORY.
Jak miluju vásvás, hluboké a dálné vy obzory! Vždy večer s hory skalné zřím v údolí, kde v dáli nedostihlou se vlní lesy; bříza s jedlí štíhlou jak v objetí kdes nad propastí visí a světlý list svůj v olší temno mísí, a v šíř i dál, kam nebes pruh se klene, se moře lesů čeří rozvlněné, pod nohou tmavé, bledě modré v dáli. A nežli noc je v stínů závoj halí, hrát nechá po jich tváři zadumané, jak úsměv, mroucí červánek, jenž vzplane v dav oblaků, co na nebi se tísní: ty protkne šípy zlata, rudou třísní ty obetká; v tmu chvějné jiskry hází, až rdí se kmeny sosen, v tichém mlází pták vzrušen křídly hne a letí vzhůru. A nežli vzletí, kles’ červánek v chmuru, jež stkána z mlh a stínů mračnem zdá ze. Noc kráčí blíž v své nekonečné kráse a obzor hlubší zdá se zvedat, růsti....růsti... Jak sokol s šňůry lovce, tak se pustí má obraznost v tu nesměrnost, kde kmitá se hvězda bodem! Neptám se, kde lítá, v mracích, jež jdou, či po zemi, jež dřímá – vím, křídlem svým že vesmír obejímá. 50