LAMPA.

Jaroslav Vrchlický

LAMPA.
Tma na zemi, po nebi mraky plují. Zas lampu svoji tiše rozsvěcuji, a jak to činím, ruka má se chvěje. Mně v okně vstříc se v mraku hvězda skvěje, a jako hvězdou v prostor beze hrází, tak lampou v duši moji světlo vchází a v jeho záři myšlenka se rodí. Ó vzplaň jen, světlo! buď mé písni lodí, když v beztvárném se moři snění zmítá! Buď ohněm, jenž se na pustině kmitá a při němž báje vypravují děti! Plaň vesele! nechť kolem nás noc letí, a střese na nás hvězdy svého klína! V tvé záři anděl mládí rozepíná své perutě nad hlavou unavenou. Plaň, družko, žádnou nezlekána změnou; tvůj svit vždy věrně práci moji hlídal, ať jemu rudý maják odpovídal, a v rhytmy zpěvů mých ať na obzoře svým nekonečným rhytmem hřmělo moře. Tys u kolébky myšlenky mé stálo. Ó plaň, mně vždycky v záři tvé se zdálo, že v stejný účel v zamračené nebe bůh vznítil hvězdu a já dole – tebe! 67