LAMPA.
Tma na zemi, po nebi mraky plují.
Zas lampu svoji tiše rozsvěcuji,
a jak to činím, ruka má se chvěje.
Mně v okně vstříc se v mraku hvězda skvěje,
a jako hvězdou v prostor beze hrází,
tak lampou v duši moji světlo vchází
a v jeho záři myšlenka se rodí.
Ó vzplaň jen, světlo! buď mé písni lodí,
když v beztvárném se moři snění zmítá!
Buď ohněm, jenž se na pustině kmitá
a při němž báje vypravují děti!
Plaň vesele! nechť kolem nás noc letí,
a střese na nás hvězdy svého klína!
V tvé záři anděl mládí rozepíná
své perutě nad hlavou unavenou.
Plaň, družko, žádnou nezlekána změnou;
tvůj svit vždy věrně práci moji hlídal,
ať jemu rudý maják odpovídal,
a v rhytmy zpěvů mých ať na obzoře
svým nekonečným rhytmem hřmělo moře.
Tys u kolébky myšlenky mé stálo.
Ó plaň, mně vždycky v záři tvé se zdálo,
že v stejný účel v zamračené nebe
bůh vznítil hvězdu a já dole – tebe!
67