PRŮVODCE.

Jaroslav Vrchlický

PRŮVODCE.
Kam dojdu, nevím – ale vím, že spěje duch přede mnou. Svit jeho obličeje mi v nocích svítí na neznámou dráhu. Zda dojdu za ním ku domova prahu, já neptám se; má duše jemu věří. Před námi propasť – on to, jenž ji změří, já, který přejdu bez úrazu nohy. A lesem jdeme; sdrcený kmen mnohý nám trčí v cestu, on jej rukou smělou v most nad bystřicí sklene rozkypělou. A moře tu; on, jenž plášť strhne s ramen a nad skráněmi červánkový plamen mne jako Fausta nese nad vodami. Noc byla; kdysi lesem šli jsme sami, laň s družinou se pásla u mýtiny, a nad močálem táhly mraků stíny. Já oslovil jej: „Rci, kam touto pouští? tma se stromů a strach se dívá z houští; do vlhké trávy mdlá se vplítá noha, a hůř, v mém srdci – běda – není boha! Tak pusto tam, jak na daleké pláni bych nadarmo měl čekat na svítání. Buď bohem mým, mluv ke mně hlasem hromu!“ Můj druh se usmál ztajiv se v stín stromů: 76 „Což neznáš mne? Spím v každé lidské hrudi; kdo hyne bídou, modlitbou mne zbudí, však před básníkem kráčím strmou drahou, jak mlhy sloup; rty jeho rosy vlahou a duši jeho písní medem sytím. Bůh tvého vnitra, s tebou plám i cítím; z tvé duše proto jen jsem ustoup’ zcela, by věčná krása víc tam místa měla!“ Kam dojdu, nevím – ale strach mne jímá; vím, že v mém srdci podivný taj dřímá, pro nějž i bůh se odcizuje duším....duším... Já chvěju se a trnu jen a tuším. 77