TŮNĚ.

Jaroslav Vrchlický

TŮNĚ.
Den v srpnu byl a odpoledne parné, přes strniště jsem kráčel jednotvárné, kraj bez vrchů jak dlaň se otevíral, jen v dálce topolů jej oblouk svíral; bez konce pole, stále jen a stále. Můj krok chvílemi zplašil nenadále jen koroptev, jež skryta v brázdě holé se k hlíně tulila; ta dlouhá pole mi v duši vrhla podivný cit prázdna. Dál kráčel jsem – mez sklonila se srázná a pod ní stále spící ve údolu tůň zívala, pláň vodní plna stvolů a velkých listů, vysokého sítí se zrádně chtěla před mým zrakem skrýti. Kol náhle vzduch byl vlhký, tráva svěží; já zřel, jak pavouk náhle vodou běží, jak žába před mým krokem chvatem divým se vrhá střemhlav v hloub, jak vzdechem snivým se rákos chví. – Hle, v tůni zasmušilé jak zvedá lotos kalichy své bílé, tak čisté, zářné, plné zlaté rosy! sní na vodě jak oko, které prosí a demonicky láká, jak zář hvězdná, cos line z něho se, jak pod ním bezdná 51 by nečíhala hloubka tmavá, děsná; já zachvěl se, jak vytržený ze sna, a kráčeje dál myslil jsem, jak bolem a tísní život náš je cestou polem, v němž náhle kdesi v tůni, zjasniv vlny, květ poesie vzplane čaruplný a rovněž láká, toužně vstříc se chýlí a slibuje, čím skutečnost jen mýlí. Leč básník, skloněn nad zrcadlem vodním, květ utrhne a neptá se, co pod ním. 52