MYŠLENKA.

Jaroslav Vrchlický

MYŠLENKA.
Myšlenka sama přijde nevolána jak vlaštovice k tvému oknu z rána, jak v lotos plný měsíce zář bledá; teď bleskem sjede, teď se zvolna zvedá jak slunce z mlhy, v jitru podzimkovém. Je snem a tuchou, a je živým slovem, tvor jediný, v němž bůh se stává tělem; je živa ve všem: v luhu noci stmělém je bludičkou, jíž zdoutnalý kmen hoří, je nocí duchů a je lidstva zoří; jde ode všad: tu z ticha skalných tesů, tam z hlubokého dechu starých lesů, tu z klasů vln, v nichž dme se pole žitné, tu motýlem, tu ptačím křídlem lítne, tu mroucí jiskrou z krbu tvého skočí, jde z hlubin věků, z milenky tvé očí; jest ostrým hložím na Kristově skráni a v tazích Venuše je usmívání, jest v Homeru dnem, v Lukrecovi stínem a šílí Amos spitý jejím vínem; ji Aischyl hrůzou, Rabelais zove smíchem. Ty prcháš jí a v zadumání tichém je u tebe, když myslíš, že ti mizí, a květy střásá s lemu svojí řízy a dechem noci tišíc všecky boje dí: „Pojď a zkus, jak sladké jest jho moje!“ 92