MYŠLENKA.
Myšlenka sama přijde nevolána
jak vlaštovice k tvému oknu z rána,
jak v lotos plný měsíce zář bledá;
teď bleskem sjede, teď se zvolna zvedá
jak slunce z mlhy, v jitru podzimkovém.
Je snem a tuchou, a je živým slovem,
tvor jediný, v němž bůh se stává tělem;
je živa ve všem: v luhu noci stmělém
je bludičkou, jíž zdoutnalý kmen hoří,
je nocí duchů a je lidstva zoří;
jde ode všad: tu z ticha skalných tesů,
tam z hlubokého dechu starých lesů,
tu z klasů vln, v nichž dme se pole žitné,
tu motýlem, tu ptačím křídlem lítne,
tu mroucí jiskrou z krbu tvého skočí,
jde z hlubin věků, z milenky tvé očí;
jest ostrým hložím na Kristově skráni
a v tazích Venuše je usmívání,
jest v Homeru dnem, v Lukrecovi stínem
a šílí Amos spitý jejím vínem;
ji Aischyl hrůzou, Rabelais zove smíchem.
Ty prcháš jí a v zadumání tichém
je u tebe, když myslíš, že ti mizí,
a květy střásá s lemu svojí řízy
a dechem noci tišíc všecky boje
dí: „Pojď a zkus, jak sladké jest jho moje!“
92