V STARÉ JHO.

V STARÉ JHO.
Když vzplane západ purpurový při chvění buků, habrů, bříz, jichž tmavé promění se krovy na rubín, topas na tyrkyz; Coco s druhé strany temnem listů ve plné kráse bledý vzplál jak perla v poli amethystu jasnější měsíc nad opál; Kdykdy boru zeď se v temno ztrácí a v stříbro vlny pramene, kdy ztichnou v měkkých hnízdech ptáci a cvrček v trávě zrosené: Tu člověk, jenž pot stírá s čela, se vrhne v propast snů a dum, na světlo nezapomněl zcela a zadívá se k nebesům. A myslí: „Jistě svět je krásný, ať jitrem kmitá Orion, ať noc v plášť halí hvězdořasný můj vzdech a jásot, pláč a ston.ston.“ 90 A myslí: Umění„Umění jest věčné a srdce lidské křídla má, a přec to žití málo vděčné jak příliš často oklamá. Čí vinou? Navraťme se zpátky, jen pohled v les a na nivy! a pijme opět z prsů matky lék smíru, štěstí blaživý! Ta pouta my jsme ukovali, ať slují zákon, mrav neb čest, jest čas, bychom je sami rvali! Nuž vzhůru, člověk volný jest! Ať zří to luna temnem stromů, která se kmitá, nad opál! –“ a nadšený se vrací domů... a zítra – v starém jhu jde dál! 91