PROLOG.

Jaroslav Vrchlický

PROLOG.
Mně z vůně, paprsků a rosy a z písně, kterou pějí kosi, a z hvozdů šera, z páry luk pad v duši dech a svit a zvuk. A v květu střemchy, v květu hlohu čtu zřejmě, že též kvésti mohu; a že mám zaplát, slyším zvěst se ke mně snášet s písma hvězd. Má duše miluje a věří, v dnu její tmy se jitro šeří; mám bílou růži v srdci svém, tož soucit se vším, lásku k všem. [7] Hle, příroda mír všemu vrátí, i skály zdobí, hroby šatí, květ broskve tká na starou zedzeď já v jejích stopách kráčím teď. [8]