VEČER VE ŽNÍCH.

VEČER VE ŽNÍCH.
Červánků zbytek nad vesnicí visí a s chvěním svoje růže v řece zhlíží, v ruch těžkých kol se biče praskot mísí, vůz plný, poslední se ke vsi blíží. Jak zvolna jede nastlán vrchovatě, až země tknou se splývající klasy; jak jede, zdá se, že se koupá v zlatě, a za ním smích a hovor mladé chasy. Než vyjde měsíc – v úplňku dnes bude – duch na chvilku se v moře snění pustí, svou píseň pod mezí kdes cvrček hude, v kol ruch, v hlas lidský stále klasy šustí. Ty klasy rty jsou, jimiž země praví: „Ze svého klínu rozdala jsem všecko, klas plný muž má, žena plachtu trávy, a koukol s chrpou do kytice děcko. Juž první vítr letí po strništi, vás k ohni mnohá přiláká báj známá. V mé hrudi bude klíčit jaro příští a v nocích zimních v sněhu budu sama. 48 A pluh zas moje věrná prsa zraní a zlaté símě klesne v moje rány, já kletbu vaši změním v požehnání a krev svou vtělím v krvavý mák planý. V mých ňadrech síla rodná nevymizí, jsem božství symbol v práci neunavný, já neptám se, kdo zasil, ni kdo sklízí, v mé hrudi hárá stvoření žár dávný. Mám ráda hlas, jímž oráč potah řídí, a necítím krok skotu odměřený; vždyť stále vidím pot na čele lidí a roje much u koní úst a pěny.“ Tak zdá se mi, že hovoří ty klasy, co s vozu visí, jenž už do vsi vstoupá – v tom vyšel měsíc plný bledé krásy, jak cestou vůz, on po vlnách se houpá. Zhas’ červánek. Stín za stínem se střídal a měsíc blesk’ u cesty temnem stromů, kde stádo volů, jak je Homer vídal, šlo krokem houpavým a těžkým domů. 49