Červánků zbytek nad vesnicí visí
a s chvěním svoje růže v řece zhlíží,
v ruch těžkých kol se biče praskot mísí,
vůz plný, poslední se ke vsi blíží.
Jak zvolna jede nastlán vrchovatě,
až země tknou se splývající klasy;
jak jede, zdá se, že se koupá v zlatě,
a za ním smích a hovor mladé chasy.
Než vyjde měsíc – v úplňku dnes bude –
duch na chvilku se v moře snění pustí,
svou píseň pod mezí kdes cvrček hude,
v kol ruch, v hlas lidský stále klasy šustí.
Ty klasy rty jsou, jimiž země praví:
„Ze svého klínu rozdala jsem všecko,
klas plný muž má, žena plachtu trávy,
a koukol s chrpou do kytice děcko.
Juž první vítr letí po strništi,
vás k ohni mnohá přiláká báj známá.
V mé hrudi bude klíčit jaro příští
a v nocích zimních v sněhu budu sama.
A pluh zas moje věrná prsa zraní
a zlaté símě klesne v moje rány,
já kletbu vaši změním v požehnání
a krev svou vtělím v krvavý mák planý.
V mých ňadrech síla rodná nevymizí,
jsem božství symbol v práci neunavný,
já neptám se, kdo zasil, ni kdo sklízí,
v mé hrudi hárá stvoření žár dávný.
Mám ráda hlas, jímž oráč potah řídí,
a necítím krok skotu odměřený;
vždyť stále vidím pot na čele lidí
a roje much u koní úst a pěny.“
Tak zdá se mi, že hovoří ty klasy,
co s vozu visí, jenž už do vsi vstoupá –
v tom vyšel měsíc plný bledé krásy,
jak cestou vůz, on po vlnách se houpá.
Zhas’ červánek. Stín za stínem se střídal
a měsíc blesk’ u cesty temnem stromů,
kde stádo volů, jak je Homer vídal,
šlo krokem houpavým a těžkým domů.