PÍSEŇ DUŠE.

Jaroslav Vrchlický

PÍSEŇ DUŠE.
Co padá v srdce s větví ztmělých stromů, a z keřů číhajících vedle cesty? To píseň duše, když se vrací domů z cest vzpomínek, to jiných světů zvěsty. Co vlna vlně v řece vypravuje, co v sítí lká, co hraje vlasem břízy? To píseň duše, která pozoruje, že poslední bouř na obzoru mizí. Co táhne vzduchem jak labutí hejna, co mluví v hlase večerního zvonu? To píseň duše, píseň čarodějná, mír blýská hvězdou z moře jejích tónů. Jdeš po hrázi – spí ve vrbovém houští; jdeš v rokli – z květu divizny se směje; jdeš doubravou – on se stromů se spouští, brouk má jej na křídlech a pták ho pěje. Noc má jej v tichém, slavném, vážném kroku: chýš v lampě okna, které svítí v mlze; laň jdoucí pít ve tmavém, snivém oku; měsíc v své každé chvějící se slze. 84 A člověk náhle jako stará hruše, jež v květu tíži v poli hlavu sklání, jej cítí v této tiché písni duše, v tom velkém, slavném lesa požehnání. 85