SVATEBNÍ.

Jaroslav Vrchlický

SVATEBNÍ.
I. I.
Dřív se mnou chodila jenom až k prahu, na retu úsměv a v očích lesk divný měla a rosnou vláhu, a zlatých ve vrkočích květina ode mne vadla; já nešel rád, jak mnohá slza tu padla na její ruce, ty bílé ruce, ty drahé ruce nastokrát! Nyní víc nechodí za mnou až k prahu, úsměv jí nesejde s líček, bezpečně hledí teď vstříc svému blahu, slza však skane jí s víček v ňader skrýš, jak nenadále by brillant pad’, a musím líbati dále ty její ruce, ty bílé ruce, ty drahé ruce nastokrát! 15 II. II.
Nuž tedy pojď! závoj ten shoď, shrň vlasy dolů, noc první celou dnes budem spolu; ty budeš květem, já budu včelou, vypiju letem, žíznivým retem duši tvou celou! Nuž tedy pojď, pás rychle shoď, nechvěj se strachem! Líčko přej zlíbat, kterého nachem úsměv tvůj těká, jak motýl bludný. Noc na nás čeká a ze své studny chce nám dát píti, ve vln svých rojích chce nás kolíbat, jak velká řeka! Hvězdný lesk svůdný z hloubky jí svítí, jak z očí tvojich, dovol je slíbat! 16 Nuž tedy pojď, závoj ten shoď! Až z oken zítra budeš se dívat, tu růže všecky s brillanty jitra budou ti kývat, a všickni ptáci ve úsměv dětský budou ti zpívat. Lilije pouze skloní svůj kalich, vzdychnou si v touze. Měsíc jen chvilku byl u nich host, cítíš jich ztrátu? Já k tvému čílku skloním se v chvatu – na tom měj dost! 17 III. III.
Jaká to byla v tvém snění víla, pověz, mé dítě? zpívala vlídně: „Jen čekej klidně v měsíčném svitě i v bouři divé, však ty se dočkáš, však ty se dočkáš pozděj neb dříve!“ Dnů přešlo málo a juž se stalo, víly zpěv zhas’ ve blaha tísni. Či k nové písni chystá se zas? k dojemné, snivé? však ty se dočkáš, však ty se dočkáš pozděj neb dříve! 18

Básně v knize Poutí k Eldoradu: