NIKDY SPÁT!

NIKDY SPÁT!
Den za dnem se zvolna šine jak za vlnou vlny spád, od naděje spěcháš k jiné. Co tě vábí? co ti kyne? Srdce mdlé dí: „Půjdem spat! Vrať se v dětství naposledy, v růží dech a lípy chlad! Kde ten čas, kdy měsíc bledý, jak šel z mraků na výzvědy, zřel tě v klínu báby spát? Pozděj myslil’s na umění, vlnu rhytmu, citů chvat. Teď se chýlíš k podjeseni, a tvé dumy a tvé snění s vlaštovkami půjdou spat!“ – [61] Však z té tváře, jež se chýlí ke mně a chce vše mi dát, cosi prosí, volá, kvílí hněvem obra, pláčem víly: Nesmíš, nesmíš, nesmíš spát! Láskou musíš povstat k žití, láskou musíš k činu vzplát, perlu, již tvé srdce cítí, vrhnout v času vlnobití! lidský duch též nejde spat! Na tom ohni, jejž jsi vznítil, také jiný chce se hřát; ať jsi louč neb slunce chytil, stačí, abys v boj se řítil, křísil, budil, nedal spát. Kdo tou poutí beze směru první uzří zoři plát? Neptej se! jdi dále v šeru, hledej pravdu, boží dceru, padni! – ale nechoď spat! Bůh sám zmizel v času moři, nikdo neví, jak ho zvát, víme jen, že žije, tvoří, v přírodě plá, v srdcích hoří – a též nikdy nejde spat! 62