Dřív se mnou chodila jenom až k prahu,
na retu úsměv a v očích
lesk divný měla a rosnou vláhu,
a zlatých ve vrkočích
květina ode mne vadla;
já nešel rád,
jak mnohá slza tu padla
na její ruce,
ty bílé ruce,
ty drahé ruce nastokrát!
Nyní víc nechodí za mnou až k prahu,
úsměv jí nesejde s líček,
bezpečně hledí teď vstříc svému blahu,
slza však skane jí s víček
v ňader skrýš, jak nenadále
by brillant pad’,
a musím líbati dále
ty její ruce,
ty bílé ruce,
ty drahé ruce nastokrát!
Nuž tedy pojď!
závoj ten shoď,
shrň vlasy dolů,
noc první celou
dnes budem spolu;
ty budeš květem,
já budu včelou,
vypiju letem,
žíznivým retem
duši tvou celou!
Nuž tedy pojď,
pás rychle shoď,
nechvěj se strachem!
Líčko přej zlíbat,
kterého nachem
úsměv tvůj těká,
jak motýl bludný.
Noc na nás čeká
a ze své studny
chce nám dát píti,
ve vln svých rojích
chce nás kolíbat,
jak velká řeka!
Hvězdný lesk svůdný
z hloubky jí svítí,
jak z očí tvojich,
dovol je slíbat!
Nuž tedy pojď,
závoj ten shoď!
Až z oken zítra
budeš se dívat,
tu růže všecky
s brillanty jitra
budou ti kývat,
a všickni ptáci
ve úsměv dětský
budou ti zpívat.
Lilije pouze
skloní svůj kalich,
vzdychnou si v touze.
Měsíc jen chvilku
byl u nich host,
cítíš jich ztrátu?
Já k tvému čílku
skloním se v chvatu –
na tom měj dost!
Jaká to byla v tvém snění víla,
pověz, mé dítě?
zpívala vlídně:
„Jen čekej klidně
v měsíčném svitě
i v bouři divé,
však ty se dočkáš, však ty se dočkáš
pozděj neb dříve!“
Dnů přešlo málo a juž se stalo,
víly zpěv zhas’
ve blaha tísni.
Či k nové písni
chystá se zas?
k dojemné, snivé?
však ty se dočkáš, však ty se dočkáš
pozděj neb dříve!