PODZIMNÍ KRAJINA.
Jak sebralo dnes záři svoji slunce,
jež rozptýlena prokmitala mlhou,
v proud světla jediný a zaplavilo
svou zlatou slávou západ naposledy!
Kam padl zrak, tam samé zlato bylo,
rybářským chýžím spalo v nízkých oknech,
na stromech viselo a hustým deštěm
s nich padalo, světlejší s bílé břízy
a nachorudé s javorových snětí,
ve klínu řeky tekuté se chvělo,
stráň pruhovaná jím se usmívala
od bledé žluti až k oranže ohni,
a obloha v podzimní mlhy třísni,
ta hořela jak strž topasů žhoucích.
Loď naše přistála a sotva noha
se dotkla země, šustilo již listí,
v něm kaštan puklý z brunatného hávu
své bledě zlaté srdce ukazoval;
a vzduch byl sytý silnou vůní listí
a chvěl se, jakoby v něm vymíraly
těch blahých snů, těch dum, těch políbení,
těch přísah, slibů, které v chladu máje
a v června tísni prožili zde lidé,
ty poslední a vybledlé juž stopy.
54
Na břehu děti rybářské si hrály
ve svadlém listí, bosé, zlatovlasé,
s velkýma očima, kam všecky chrpy
si příroda přes zimu uschovala;
dvě chtěly obrátit člun překocený
a jiné házely tam žluté listí
a smály se a honily se břehem.
55