MEZI PŘEKLÁDÁNÍM „BOŽSKÉ KOMEDIE“.
Den z mraků vstal, byl chmurný, neveselý;
mne viděl v práci, jak v dlaň tisknu skráně;
na skle mých oken dešťné kapky chvěly
se jako slzy. V mlze spaly stráně.
Já kráčel za ním. Duch se hrůzou tajil
v mých ňadrech, stále hloub se zrak můj nořil
v dno propastí, jež jako světy zbájil,
lidskému žití zrcadlo by stvořil.
A hodiny šly tiše nad mou hlavou,
jak Hory v tanci s vykasaným šatem;
já nevěděl v svou ponořen pouť tmavou,
že z mraků blesklo letní slunce zlatem.
A hodiny šly rychle nad mou hlavou,
já slyšel ruch jich kroků v kvapném reji
a nevěděl v svou ponořen pouť tmavou,
že šumí les a že se luhy smějí.
Až větrů van mi náhle prudkým dechem
se dotknul čela, zabloudil v mou knihu,
v ní listy rozvál – tu jsem procit’ spěchem,
a duší mou šlo cosi jak sen jihu.
88
Z tmy propastí já povznes’ hlavu v světlo:
po dešti nivy v slunce lesku plály,
stráň zpěvem zněla, mlází jarem květlo
a dešťné kapky na skle v perlách hrály.
I sklonil jsem zas hlavu v zamyšlení
nad prací svou....svou... Proč neskane nám v žití,
kdy smutku moře nad námi se pění,
jen úsměv jeden v bouře vlnobití?
Mně ale skanul; chmurným nad zrcadlem
té poesie žití zadumaný,
tvůj úsměv, lásko, cítím v srdci schladlém,
jak pozdrav duchů od věčnosti brány!
A jako zde, co jaro usmívá se,
vždy hloub se nořím v rmutné stíny pekla,
mně v život posud v čaruplné kráse
báj lásky jako zlatá řeka tekla.
Jí pouze věřím, že projdu vše stíny,
nechť propasti zřím podél cesty zívat,
svit její skane ke mně do hlubiny
a vesel půjdu na hvězdy se dívat.
89