POESII.
Kdo řek’, že zmizelas? Jsi stále u mne
svou ruku kladouc na mé čelo dumné,
dnes anděl ve snu, zítra žena v bdění;
šer večera i jitra probuzení,
šum v rákosí, stín mraků nad vodami.
Já nevěřím, že jdeme světem sami.
Dost srdcí ještě, která tobě bijí,
dost skrání, jež se v tvoje ňadra kryjí,
dost slzí ještě, jež ti v oběť kanou,
dost ještě rtů, jimž edenskou jsi manou,
dost těch, jimžs modlitbou i požehnáním.
Čím plný měsíc pasoucím se laním,
čím píseň labuti, když skon svůj tuší,
tak’s cílem žití, nebem, božstvím, duší,
těm v stínech noci s bázní svatou v taji
jenž věštby tvojí desky otvírají,
v tvém úsměvu svou naděj vidí kvésti
a slzy aspoň najdou, když ne štěstí.
Ó vím, že nejsi víc to hravé dítě,
jež v lidstva sen se smálo na úsvitě,
jež bůh položil lidstvu do kolébky
a jemuž Homer hladil vlásek hebký,
jež Anakreon klad’ si na kolena
a líbal, až se z kněžky stala žena.
63
Kde jsou tvé růže, cymbál tvůj, tvé stužky?
tvůj otec, Pan, a Gracie, tvé družky?
Vím, že jsi v slzách smutná žena nyní,
že větší žal než Niobu tě stíní,
žes padlý anděl v očích s ráje leskem,
žes plesem bohů, lidstva věčným steskem!
Já dlouho v tvé se díval oko dumné,
a když tě jitro překvapilo u mne,
tys chtěla prchnont....prchnout...
jaký div, že v chvatu
mou knihou kmitá se lem tvého šatu?
64