Z LESA.
Byl večer juž – ta doba horování,
kdy duch se snoubí s poesie zřídly,
kdy první soumrak nad údol se sklání,
vždy níž a níž jak motýl tmavokřídlý;
pode mnou srostlých kmenů přes kořeny
se bílá stezka v tmavou rokli stáčí
a kolem stromy teskně rozechvěny
se otřásají v srdcejemném pláči.
A jak to šumí v tom zeleném moři!
Jak dme se klenba stromů rozložitá,
v ni často peruť bílý holub vnoří,
a letí dál... až hvězdou v šeru kmitá.
Jak se to vlní, hučí, pne a dýše,
jak myšlenky když otřásají hrudí,
zde v každém hnutí zvuků nových říše
a každý zvuk zde novou píseň zbudí.
Zde samoty duch v zadumání stane,
bol s úsměvem se na rtu jeho sváří,
až k zemi splývá roucho mlhotkané
a v koruně mu démanty hvězd září.
S krahujem tiše nad propastí pluje,
se žlutým listím šumně v dol se snáší,
s rozdechem větrů křídly pohybuje,
bol ukájí a vrásky s čela plaší.
42
Myšlenka velká, časem zneuznaná
zde zasvěcence na skráň bledou líbá,
bor šuměním a vůní růže planá
jej v dumný sen o lásce ukolíbá,
v sen o mladosti, o ztraceném štěstí,
o prvních touhách duše milující,
že věčně tady stál bys na rozcestí
a zíral v noc i prales dřímající.
43