Zas kvete kaštan červený a bílý,
bez plný vůně do oken se chýlí,
vzduch průhledný zem koupá v proudech světla,
i jabloni už stará hlava zkvětla.
Ó básníku, v té luzné kráse jara
na skráni tvé se mračí duma stará.
Sfinx, myšlenka, se krčí v duši tvojí,
své spáry ostří a se chystá k boji:
Neb to jest podíl tvůj na této zemi:
Pták bude lítat stromů haluzemi,
proud bude stříbrem, jabloň květem pláti,
ty půjdeš kol a vždy se budeš ptáti.
Zeď starou, rozpukanou, ze soucitu
květ broskve zastře, v lesku, ruchu, třpytu
roj včel se mihne, třešně bude zráti,
ty půjdeš kol a vždy se budeš ptáti.
Srp zazvoní, klas padne žencům z ruky
a srostou jmena vrytá v staré buky,
a květy aster chladný vítr schvátí,
ty půjdeš kol a vždy se budeš ptáti:
Proč přírodu bůh drží na svém klíně?
proč vesel člověk při chlebu a víně?
proč lásku do srdcí bůh uzavírá?
proč taký smutek z černých lesů zírá?
Teď darmo ptáš se, a přec musíš zpívat,
ve květů dešti starou ránu skrývat,
a po smrti, kdy projdeš taji všemi,
ó ironie! pak zas budeš němý!
To hrozná propast! ať ji zakrýt mohu,
sem jasmín, střemchu, šeřík i květ hlohu;
květ srdce sem, květ země, co jen stačí,
což já! – jen lidstvo po květech ať kráčí!