Noci.
I.
I.
Ó kolikrát jsem, tmavá, vítal Tebe,
ať mládí trpkost v hrdé duši vřela,
když v tmách tvých pro vždy pochovati chtěla,
čím touží marně, co ji věčně střebe.
Dnes teprv znám, jak lichý výsměch zebe
a víc čím snaha výš se k světlu střela,
by jako Ikar v prachu bídně mřela,
když křídel vosk mu ztavil’s, hrdý Febe!
V taj tmy a smutku, pojď, sisi, dušeduše, lehnem.
Však dříve všecky mosty k Idealu,
nechť krví srdce ztmelené jsou, sžehnem.
Kaž den svou všední moudrost v tupém klidu,
že velkým lze být, spokojit se v málu
mne učí noc, jež pohřbí všecku bídu.
90
II.
II.
Však na vždy nepohřbí ji – ráno vstane
a objeví se na prahu tvých dveří
a nevíš, zda tě ve tvář neudeří
a tato nachem studu nezaplane.
Snad větru každým nárazem blíž vane,
snad pod tvým oknem po tmě číhá v keři,
snad v noci parou, lodí k tobě měří
a prvním svitem dne ti k loži skane.
Ó noci, nastav jí své všecky roušky,
spleť ze všech provaz, který nejlíp škrtí,
bych mír moh’ píti posledními doušky!
Ó vezmi masku stínu, masku smrti,
jen od mých rtů vzdal hořký pohár zkoušky,
mne stokrát zahrň, než mne bída zdrtí!
91