PRO UMĚLCE.
[35]
Pro umělce.
Co velké v kom jest, zůstane vždy stejně,
ať uznání to nezroseno vlahou
se potácí dál s idealu žáhou;
jsou laury, jež tká příští neprodejně.
Tak v papoušků kol žvatlajících hejně
též nestál Dante, spěje strmou drahou,
tak Michelangelo se soudu váhou
své balvany lkát nechal čarodějně.
Však nad hmotou dřív zvítězil v nich plně,
ne embrya, leč celky podávaje
ve kvádru tíze i v linií vlně.
Boj s hmotou ukazovat je vždy posa,
jen překonán otvírá pohled v ráje,
když zuří zamčen v ňadrechňadrech, spi sub rosa!
37
Roucho Veroniky.
(Jarosl. Kvapilovi.)
V té těžké pouti svojí na Golgotu
když Spasitel pod kříže klesal tíží,
zřel Veroniku, jak se s rouchem blíží...
Před smrtí mírná výzva ku životu!
Než padnulpadnul, ještě přemoh v sobě hmotu;
hle, v roucho chladicí tvář svatou hříží,
až její odluka jak hustou mříží
plá tkanivem přes krve sled i potu.
Ó poesie, v čistý háv tvůj bílý,
kdo klesáme pod tíží Idealu,
pot s krví rádi pohřbíme i vzlyky,
Aťať ztracen dobou, která kolem šílí,
líp obraz náš tkví v tobě,tobě než vryt v skálu,
ty, věčně svaté roucho Veroniky!
38
Sfinga v parku.
(Jaromíru Boreckému.)
Že sfinga posud chví se pod mou rukou?
Můj příteli, již zašly ony doby,
kdy stačil pohled na omšené hroby,
taj lidstva řešit písní smutnozvukou.
Teď jiné vichry do mé lebky tlukou,
jak sfinga ta jsem stár a plný mdloby,
jež v plísni mechu div se nerozdrobí
své zříceniny bílou pod opukou.
Mně sotva lidské srdce k písni stačí
a to být musí jak Tvé, plné síly
a kouzla, by se duše rozzvučela.
A zvučí-li, je to jak vichr v pláči,
jenž sfinze v parku, když se stíny slily,
tká závoj kolem zbrázděného čela.
39
Žába virtuos.
Jen malý tret: Na sametový hřib
si žába sedla, rosnička to malá,
v pazourek jeden velkou troubu vzala,
líc nadýmá a troubí: Vtip se, vtip!
Jak děla by: Kdo z nás to umí líp?
Mně v mžiku reklama jak vypadala,
mé péro vázlo, nade mnou jak stála,
tret malý, komický, ba dětský nipp.
Jak ztělesněná vypadala chlouba.
Co, básníku, chceš s verši svými jen,
když reklamy ti chybí hlásná trouba?
Hleď, čím svět módní chce být podmaněn!
Mým trůnem zde jest malá, křehká houba,
však svět je můj – Tys prohrál, ošizen!
40
Figurce Satana nad mým stolem.
Tvář zbrázděná jak sledem starých blesků,
na čele strupy, boule, fauna uši,
na tváři poškleb, jak se ďáblu sluší,
však v očích reflex předpotopních stesků.
Hru karet v ruce. – Sterou v arabesku
jej vkreslit mnich moh’ s ironickou duší,
jenž přestál vše již, co nás rve a kruší,
než křivolakou žití projdem stezku.
Ne kolos Miltonův, ne Lucifer,
jak snil jej Byron, též ne skeptik módy,
jak zřel jej Goethe, ne protivník Krista,
Jejžjejž Hugo vznést se nechal k výši sfer
a smířit s tvůrcem v harmoniích shody,
leč v jádře čím byl – špatný humorista!
41
Reflexe historická při čtení kroniky Guadaguiniho o Arialdu z Milana.
Je divno, že i popela se báli,
když upálili kacířovo tělo,
i popel se jim plně zničit chtělo,
ať větrům vržen v plen či v mořské skály.
Pak teprve jim klidné sny se zdály,
tu hrděj svrchované vzpjali čelo,
„coelo tonantem“ kdy hlásalo dělo
nad sšlapanými lidstva idealy.
To tradice jsou popela. Však také
i jiskry, třeba v tom, co zhasnout měly,
své mají tradice a křivolaké;
vždy dráhy zpět si najdou, odkud hřměly
v triumfu proudu! V snaze krátkozraké
tu maličkost mudrci zapomněli.
42
Orlu pod Klingerovou sochou Beethovena.
Víš, ptáku skalných sídel,
že stačí moje leb pro rozpjetí tvých křídel?
V. Hugo.
TakTak, bájný ty Apokalypsy ptákuptáku,
jsi sletl s ledovců sfer, jež se tratí
do věčné mlhy, skály na úpatí
ku nohám tvůrce, jenž, stín věčna v zraku,
Sese nořil vidin svojich do zázraků...
Zda zřítelnice vaše, ve závrati
když utkaly se, daly sobě znáti,
že obě zvykly blýskavicím v mraku?
Že obě pily z praručejů světlo,
že obě k slunci vracely se z noci,
že v obou jaro nesmrtelné zkvětlo?
Slet’ orel s žezlem Zeva, symbol Moci?
Co skrání genia i orla létlo?
Zda bratři byli v chvíli té či soci?
43
Mladému umělci do památníku.
– F. K. Hronovi. –
Tvůj koráb ještě leží v přístavu
a pomalu se k cestě první strojí,
tvá vlajka posud bez poskvrny stojí,
škleb větrů nezná, blesků záplavu.
Na volnou plec tvou, hrdou na hlavu
tká slunce Mládí aureolu svoji,
vzlet s odvahou, s kterou se naděj pojí
v zdar budoucí, v tu šťastnou výpravu.
A moře, které před tebou se vlní,
své posud skrývá strže v dálku mračnou
před zrakem tvým, jejž zářné formy plní.
Ó zpij se jimi! Celou duši lačnou
jim otevřiotevři, než kaliti se začnou,
ať první blesk již tebe neoslní!
44
Starý kritik.
Tak osud hraje s námi. V lidstva davu
jsem potkal jej na dnešní promenádě,
byl celý bílý od hlavy až k bradě
a holí cestu klestil si skrz vřavu.
Kdys nesnes jednu směle vzpjatou hlavu;
byl mrtev, jeho kdo se nevzdal radě,
kdo cele jeho nadtyranské vládě
se nepodrobil, nenalez’ též slávu...
I mně svou holí, tlustou, sukovatou
ty nejkrásnější plody stlouk’ a srazil,
tam kroupy vrh’, kde žil jsem duší vzňatou.
Jej vida, jak se nyní v slunci plazil,
mně srdečně ho v duchu líto bylo...
zřel člověka jsem pouze – ne však dílo...
45
Odpověď na list přítele.
„Ne jen, cos dělal, svět kdys bude soudit,
on soudit bude též, cos nedělal“...nedělal...“
Ne, příteli můj, tím se nechci troudit,
to marný byl by stesk a marný žal.
Co moh’ jsem? Různé tóny písní loudit.
Co moh’ jsem? Světů vysněných být král.
Co moh’ jsem? Zápasiti a snad bloudit.
Co dal mi svět? Ze všeho měl jsem žal.
Co nedělal jsem? Že jsem nechal trubce
a hlupce stranou? – Co mi do nich jest!
Že klidně pominul jsem svatokupce?
Že nemstil jsem se idiotům snad?
Chce každý žíti! Co mi msta a lest?
Zlu vyhnul jsem se – s tím chci klidně spat.
46
Sonet polemický.
Ne, s luzou nemluvím. Nejvyšší sen
své duše vtkal jsem v nach a do azuru,
vy v prachu lezli jste, já letěl vzhůru,
a tímto kontrastem jsem odsouzen.
V sled každý z nás být může spokojen,
té sufisance znám již proceduru,
však nesplašíte věčnou s čela chmuru
a spor, jímž básník vždy byl odkojen.
Tak měl by svět být! – On k vám stále volá.
Je taký svět, jak je. – Vy v odvet díte,
vše ostatní jsou na vodě jen kola.
Tož mlčte, než se oba pochopíte,
svět básníka, svět básník neudolá.
Mně stačí, že se nad tím – nezardíte!
47
Sonet časový.
Je každá báseň kázní, příteli,
ty světu se jí třeba nezavděčíš,
leč jistě nějakou svou ránu zléčíš,
o které druzí tuchy neměli.
Což rána – ta se časem zacelí,
ať před svým Bohem v tiché dumě klečíš,
ať orlem letíš v kruzích stále větších,
vždy tobě bude jako oceli.
Čist, nepoddajný vyjdeš, neoblomný.
Co kázeň jest, je velké dobrodiní;
to nechápe-li kdo, být nemůž’ skromný.
Vždyť krása deptá vše, skráň každou stíní,
jak zjevení klín její šlehne hromný
všem v hruď – Je vinou tvou, že jsou tak líní?
48
Návštěva slávy.
Po dlouhých letech opět zaklepala
u samotáře, jenž jí dávno odvyk’,
zněl z dálky potlesk, davů hlasný povyk,
ba s rojem listů u mých dveří stála.
Tak přišla. Duše se jí nenadála,
jak padá v mračna náhle hvězdný promyk;
já sobě připadal jak starý komik,
jejž chvilka úspěchu v ruch rozehřála.
Leč jako illuse vždy krátká byla,
když prohled jsem blíž péra jejích křídel,
žluč viděl jsem, jež v skvrnách na nich zbyla.
Má chvilka úspěchu se zatemnila.
„Jdi!“ – chladně děl jsem. „Jinde je má síla
a úkoj píti zvyk’ jsem z jiných zřídel“.zřídel.“
49
Posmrtná díla.
Čím to, že vždy jest hlubší účin jich?
Dech přes ně Smrti šel, jak ukončena,
a v stopách jeho rostla jejich cena,
být autor živ, snad stihnul by je smích.
Neb lhostejnost – teď pro vždycky že ztich’,
tu mluví hlasem, před nímž chví se změna,
snad tím, že koketa – Smrt – vždyť je žena!
se dotkla stran těch čerstvě básněných.
A přec to jedno nám, když „morituri“
se pozdravujem ve areně žití,
vše posmrtné jest – pozděj nebo dřív...
Na sochu, obraz, knihu beze chmury
jak na mrtvého dílo uč se zříti,
a budeš jistě k živým spravedliv.
50
Skeptikové v umění.
Vás, které věčný Ideal vždy hněte,
že pro krásu vy nejvíc vytrpíte,
vás nelituji, nebo v duši skryté
vy máte poklady, jichž nezvednete!
Kdo hravě tvoří, stále lehce kvete,
leč s Jakubem vy stejně zápasíte,
a nežli s dílem svým se rozloučíte,
vy sestárnete v strázni dlouholeté.
Však ze stálého s Idealem styku
co tajných slastí, o kterých dav neví,
vám podává se v nestřeženém mžiku!
Vy jděte sami, netřeba vám díků,
ni oslav, sami jste již oslaveni
své skepse mukou, těžkou smrtelníku!
51
Lázně Apollina.
Rci, v kterých lázních koupáš se, má duše?
Jsou nádhernější lázní Caracally,
proud chladný padá do nich, prošed skály,
v sta duh se tříští, v černý onyx buše.
Co mizelo ti v nadějích, snách, tuše,
po čem se perutě tvých vidin vzpjaly,
co velké, svaté kynulo ti z dáli,
co v světa víru vyznělo vždy hluše,
Toto z Jordánů těch svatých čisté vrací
se k světlu zpátky, jaká je to Lethe,
kde slední špína se, rmut slední ztrácí;
Kamkam visionů slétají se ptáci,
je Shakespeare znal a Shelley, Hugo, Goethe –
Však Lukanův též co tam vykrvácí!
52
Pod portret Lenbachův.
Pár pouze uhlem čar – a profil měkký
zde rýsuje se s celou poesií,
ty kštice luzně se kol skrání vijí,
šat halí spíšspíš, než odkrýval by vděky.
Však oko do vln Acherontské řeky
se ztápí, honíc jakous utopii,
a fantomy, sny, chimery v něm míjí,
těm osten chtíčů a těm bolů léky.
A ptáš se sám, zda mohla vše to nésti
ta divná, prostá tváře ve výrazu,
zda mohla vším tak zářiti a kvésti?
Či genius i v ní promítal sebe
v svých metamorfos varu bod i mrazu,
v ni zaklel i to, co jej nejvíc střebe?
53
Staré knihy.
Ó vášně, snové, city starých lidí,
jak tiše svírají vás staré desky
knih ohmataných! – Vášnivé vy stesky,
zde klidny jste dnes, nebo Čas vše sklidí.
Ach, komu zněly jste a kdo se pídí
dnes po vás, zdobné vaše arabesky
jak břečťan kryjí vášní zhaslé blesky,
kdo čte vás, a když čte, kdo správně vidí?
Před zrakem duše táhnou zástupové:
žák, potulný mnich, voják, poutník, dáma,
kdos něžně lkal, kdos při číši se chechtal.
Kde jsou, co chtěli? Víc než jejich snové
váš pergamen dnes platí, víc než drama
má vděků vše, by milence knih lehtal.
54
Z poetiky.
Co umělci vše může říci čára;
snad v ní je všecko, proč si zahoroval,
v ní tváře spirála i boků oval,
sklon prsů plných, jež dme míza jara.
V ní hvozdů obrysy, v ní stoupá pára,
jíž křivkou proťal sup, v níž jeřáb ploval,
v ní mezi buky pavouk síť svou snoval,
v ní kalich svlačec s poesií jara.
Co tomu čára, tím jest básníkovi
kus rhytmu, nesoucí se volně vzduchem,
jak thyrsu kolem břečťan s třapci chmele;
Aa zhrdat linií jest zhrdat slovy,
ta chví se očima a ona uchem,
než oběma bůh – idea vzplá v těle.
55
Nadšení.
Mé hřmělo kdysi jako sopky láva
a chtělo rozlíti se veletoky,
jak pestré ptáky rozhnalo mé sloky,
oř divý, jenž se uzdě nepoddává.
Teď potok tichý, který tají tráva,
kam sotva zbloudí samotáře kroky,
květ blatouchu i nahé dívčí boky
v svých vlnách obrážeti neustává.
Víc nechce bořit světy, sotva prosí,
víc zorou netryská, jen tiše doutná,
opály nesvítí, jen kapkou rosy.
Však poví vždy, co na srdci mu leží,
a orkestr když nemá, je přec loutna,
tón jejíž, byť i starý, vždy jest svěží.
56
Carpe diem!
Dnes k Leukonoe Horácova rada
zní mohutněji jako úder zvonu,
když padesátkou trhne život k sklonu,
a smutný, dlouhý stín když ze všad padá.
Dnes lépe ocení se každá vnada,
víc mluví k srdci hudba sladkých tónů,
svět silněj’ dýše každém na záhonu,
víc bolí dnes podzimních vichrů váda.
Za sluncem obrací se toužebněji
zrak lačný, plný života a díků
dnes pevněj’ tiskneš nepříteli ruku;
Aa tichý, blízký konci v beznaději
dnes Neprchej! bys řekl okamžiku,
byť, co chtěl, nesl, – nenesl by muku.
57
K 28. XI. 1901.
(Památce Ed. Alberta.)
Vy tiché stráně snivou nad Orlicí,
vy šumné sosny v brčálovém svahu,
co šeptaly jste v poslední mu dráhu,
když odvezli jej vlasti za hranici?
„Byl celý náš!“ – Já pěl kdys zoufající.
Nám silou mělo to být, na odvahu,
vím, v rakvi obrátil se na tom prahu,
jak zaslech’ zvony své, mu „s bohem“ znící.
A přec byl náš! – Jej skryjte v cizí zemi
a ryjte v pomník nemateřským slovem
na Dunaji, co chcete! – Sledním dechem,
Svésvé snahy vzletem, práce krůpějemi,
své poesie čistým, ryzím kovem,
svou bytostí byl naším přec, byl Čechem!
58
Mezi komentováním Pariniho.
Tak žilo se. Oč dnes žijeme lépe?
Jen formy změněny – týž člověk v nich
dál vleče nudu života i hřích,
na fortnu Budoucnosti darmo tepe.
Sny básníkův jsou stejně velkolepé
a činy malé rostou k žatvě z lich,
pláč stejně z chat zní a z paláců smích,
jeť oko Spravedlnosti stejně slepé.
Za fráze mythu přišly módní fráze,
však slupky rovněž zchátralého jádra,
jeť život kejklíře pouť po provaze.
Zas dobrým úzko – břichomluvcům blaze,
jen stejně svůdné žen jsou bok i ňadra –
Klíč k úspěchu? – Jak tenkrát: v rovnováze.
59
Kean.
Jak mohl, strhaný zrak, tváře vpadlé
a duši hlodem sterým utýranou,
před ctěným publikem stát na divadle
a omlouvat se v bouři rozpoutanou?
A vyčítat, genia sladkou manou
jen kolikrát je sílil, živil zchladlé,
bol, rozkoš, smutek své hry ve zrcadle
jim líče s vášní smečkou rozeštvanou?
Což nevěděl, jaký to netvor děsný
dnes v šklebu zpit a zítra ve potlesku
se s cynismem svých křiků kol něj kupí?
Což nepoznal, že stojí u mar vesny,
nač čekal, slávy grandiosní fresku;
by blátem poházel mu ten dav tupý?
60
Mezi překládáním básní Carducciho.
Tak v básníku žít celou svojí duší,
za každým slovem jíti jeho knihy
až ke dnu, zřít, kde vrásek hlubé rýhy
skráň nejvíc zryly, v okruh stále užší
Ss ním vcházeti, že rhytmu spád i zdvihy
jsou tlukem srdce, které v tom, co buší,
svět soudí, krásu cení, věčnost tuší,
ji spínajíc ve tvůrčí okamihy,
Jestjest kvasem činnosti tak opojivé,
že v samé lásky nejtěsnějším styku
je proti tomu každá radost malá,
Ss tím srovnána, čím v chvíli této snivé
tvé duši nová jiná křídla dala,
že obdiv taje v němou slzu díků.
61
Formosa.
(Paní Otilii Sklenářové-Malé ke dni 3. máje 1903.)
Jak čarovný zjev bílý z cizích světů,
vše na Ní tichý jas, jenž v obdiv svádí,
před námi stála, to byl zenith mládí,
zkad vzpjala duši za nejvyšší metu.
Sem lilie a palmy! V moři květů
ať utone a v srdcích! – Čas, jenž pádí,
ať o ten zářivý zjev nezavadí! –
Ta modlitba se chvěla na všech retu.
A léta prchla. My, kdož tenkrát s plesem
ji pozdravili, chýlíme se k stáří,
leb kryjí šediny a čelo vráska.
Leč nesmrtelnost její krásy nesem
v svých srdcích silou umění, jímž září,
jak tenkrát; – větší jest jen dík a láska.
62
Hrdost básníkova.
– A. Platen mluví. –
Těžkého zrna myšlenky jen ryzí
tkám v pestrý háv své poesie denně,
ta v bublinové nezahrává pěně,
nit falešná být nesmí v její přízi.
Tak mnohá Peri mihne se a mizí
v mých snů zrcadle v každé času změně,
nechť buldoku se zlíbí nebo feně
rvát ostrým zubem lemy mojí řízy.
Mně neublíží, žiji pouze duší,
ať komu libo je, dál namáhá se,
čím v moře bouř jest dotěrný bzuk muší?
Vím jedno: Žil jsem pravdě, lásce, kráse,
moc viděl jsem a víc řek’, než se tuší.
Kdo blátu zvyk’, je hledá vždy a zase...
63
HMOTA V DUŠI – DUŠE V HMOTĚ.
[65]
Jaro.
Rok za rokem z hojnosti svého rohu
fialy siješ, podléštky a lechy,
tkáš konvalinky mezi svěží mechy,
kam skloníš v rosu okřídlenou nohu.
Co šípků podél cest, co v plotech hlohů,
co písní z hvozdů skal se vrací echy,
co v sítí šeptů, v olších jaké vzdechy,
div nevěřím zas v život starých bohů.
Ne poupatům jen, ňadrům též je těsno,
vše k slunci touží rozpnout se a kvésti,
tím vinna vším jsi, sladkodechá Vesno!
A vše tak mladé jest a svěží, ryzí,
že v srdci cítíš mladosti sen kvésti
a v očích pláč, když jiné není mízy.
67
Jitro v kraji.
Nad horami zas nové jitro vstává
a stíny noci ve slujích se tratí,
již skřivan rozepěl se nad souvratí
a v chlévu s bučením se vzbouzí kráva.
Rej posledních snů spáči s bohem dává,
jich fatamorgana se v mlze hatí,
elf prchá v kalich svlačce ve závrati
a rosy démanty se perlí tráva.
Noc měla taje své, den má své divy,
kdo jitra dočkal se, vstaň s hymnou Véd,
zvlášť sen tvůj dobrý když byl, spravedlivý.
Co přinese den, nevíš – deska čistá
ti září vstříc, ji vem, psát začni hned,
noc měla sny, přej skutkům za dne místa!
68
Ranní modlitba.
Zas na dně moudrosti své nevyzpytné
jsi určil, Otče světlasvětla, v světla zdroje,
bych na píď času vhroužil oko svoje,
píď, již zvem dnem, který se bleskem kmitne.
Jak bratrů sta, on v propast věčna slítne,
dá málo radosti a mnohé boje;
v skon jeho až zřít budu, bez úkoje
též nenechá mne v touze nenasytné.
Ať nový bratr, jenž se zvedá za ním,
jak athleta mne najde, do areny
jenž vstoupá vesel s žulovými svaly;
Aťať víno svěžesti mi stoupá k skráním,
ať cítím, že jsem hoden žití ceny
a chvím se jak zem pod centaura cvaly!
69
Ariel šeptá.
Než naděješ se, schýlen k tvému uchu
on s křídlem duhotkaným cos ti šepce,
sny stkává mladé ženě o kolébce,
jej slyšíš v krajek šelestu i ruchu.
On, nejsubtilnější všech vzdušných duchů,
kout hostinný si najde v staré lebce
i v zlatem vyšívané dívčí trepce,
by každou uhád’ i tlumočil tuchu.
On z šampaňského číše perly hází
a často skřípne v básníkovu péru,
když delikátní přihrocuje frasi.
Kol ouška děv komáří lehkou notou
v let zabzučí, by v krajek skryl se šeru
a ňadry spil se, nejsladší to hmotou.
70
Vere novo.
Bys nevmyslil se neb snad nevžil cele
v tu illusi, že lze zde šťastným být,
vždy v cestu postaví ti nepřítele
den, v kterém chtěl jsi nejvyšší ples mít.
Když nejvíc roztoužen tvůj vzplane cit,
v tom zmrazen bývá cizím šklebem směle,
již věřím, vskutku vesele dál žít,
cíl nejtěžší jest duši nejvíc bdělé.
Vždyť sama příroda tě učí tomu,
po prvních Máje divech větry vyjí,
po prvních písních první rány hromu.
Tak jedno věčné jaro pohádkou,
pár plně šťastných dnů jest utopií,
a přijdou-li, jsou pouze namátkou.
71
Otázky v noci.
Kam zveš mne, neúprosná sfingo tmavá?
Já sotva prs tvůj rozeznávám v šeru,
lví spáry cítím, kamkoli se beru,
duch vzdoru pln se zbaběle ti vzdává.
Co hříčky víry, ctnosti, pravdy, práva,
když opak jejich v každém číhá směru,
když všady lokám jednu atmosferu,
jež dusí jen... Co mlčíš, vyzývavá?
Kde Ultima je Thule tvá, kde valný
Tvých Oidipů je hřbitov? Marně zády
jej zakrýváš i podstavec svůj skalný.
Neb, Chimero, tvé hřbitovy jsou všady
a celý svět jest jeden močál kalný,
nad kterým tvůj checht ječí zla a zrady!
72
Atavismus.
Co divných snů tak za večerních chvílí
šlo otce mého hlavou kdys, mně zdá se,
že vžíti bych se moh’ v ně všecky zase,
ba cítím všecky, mojí krví pílí.
Ty žijí ve mně odleskem té síly,
jež símě štvané náhod ve zápase
v prsť vrhla plodnou, kam je ve ohlase
svých vděků zval mé matky profil bílý.
Tam sloučily se obojí sny ony,
já sebral je a žitím dál je nesu,
jsou záchvaty mé, křeče, visiony.
Jsou burné v poplach hřímající zvony,
jsou jeřábů sten, kteří tíhnou k lesu,
v němž jeseň rozžehla všech barev tóny.
73
Krucifixu u vetešníka.
Dál stranou, korsa ruch kam sotva vniká,
ve spleti uliček, jež v šer se křiví,
jak šilhalo by na chodce v dál, civí
ve oblouk vzpjaté okno vetešníka.
Tam staré vásy, mince, svícen, dýka,
cín zašlý korbelů, bronz štítů živý,
na černém kříži v této změti snivý
plá ze sloně obličej Slitovníka.
Ó Kriste! Kolik dlaní v slední muce
k rtům tisklo tebe v žití těžkém skonu,
jež líbaly tvé skráně, nohy, ruce!
Kdo koupí odsud tě, než znova začne
ta křížová tvá cesta milionů
v zář nejistou z té jisté bídy mračné?
74
Večer v rokoku.
Ve starém parku táhlé tóny rohů
se chvěly v olších a zatřásly jívou,
Diany roztruchlily sochu snivou,
jež vzpjatý luk v šer kryla zkvetlých hlohů.
Kol Pana celý zástup Kozonohů
se rozesmál a smích ten letěl nivou,
šleh ořů Poseidona hustou hřívou,
již bassin hlídali ve každém rohu.
A na rybníce chvěly se a třásly
a umíraly dlouze na terase,
na které bledá Chloris k luně lkala;
Coco v jídelně již všecky svíčky zhasly
a ve vějířů Boucherových řase
se s nahým prsem mladá nymfa smála.
75
Zahrady snů.
Já viděl keřů celé vodopády,
jak na sebe se vrší k nebi stále,
tu věčný úsměv tkají v čelo skále,
tož pestrobarvých zvonců myriady.
Kam zrak se otočil, tam květy všady
se zhlížející zřídel ve křišťále,
sta svitů hrajících v nich okázale
na hrdlech doupnáků skrz jilmů řady.
Pak habr, olše, čilimník a jíva,
laur, limon, agava, tis, cypřiš nízký,
vše kvete najednou, v zeď hustou splývá.
Tak vůní dýchá to a tak se stmívá,
že stříbrem v stínech hoří vodotrysky,
jichž drobná mha se v smaragd travin schvívá.
76
Smutné varhany.
Cizinec.
Proč vaše varhany tak smutně kvílí?
Toť vzdech a nářky celé lidské bídy,
toť chorál, v němž se mohly Eumenidy
ku oběti své hlásit, než jim zšílí.
Vše výkřiky se v píšťaly ty skryly
jak ve protestu věčném, Atlantidy
tak mohla revolta znít, v pyramidy,
když peřeje se nad ní v chaos slily.
Hrobník.
Ten, pane, taj vám vysvětliti mohu,
kýs opat varhany chtěl – takto čte se –
mít nové lacině a k chvále Bohu.
Z cínových rakví hrobky pod kostelem
dal píšťal nadělat, proč divíte se,
že tyto chví se celým lidským želem?
77
Torso.
Dost často torso víc než celek poví.
Hleď na Venuši a tvoř dále v duchu!
Co zříš, je krása, ale zapřeš tuchu,
co není, vděk že zbudilo by nový?
Víc básnit mlčením lze nežli slovy,
a nejvyšší co v tvorčím vyvře ruchu,
snad zmlkne v tom, co zazní v srdci hluchu,
blesk zalekne se paže titanovy!
Vždy celek můžeš pozorovat klidný,
však v torso kladeš víc, neb taj vždy leká
a láká zároveň, zříš v dílny nitro,
Kdekde sveden boj ten vznešený i bídný,
kde před Andělem syn člověka kleká
a zničen klesá nepozdraviv jitro!
78
Otroci.
Svět vidět jednou volný, bez otroků!
Sny zlaté Shelleye i Campanelly
zřít vyplněny, jaký sen to smělý,
jenž zasloužil by nesmrtelnou sloku.
Však skutečnost, žel, vždycky s pláčem v oku
jej zapře, nebo surový proud ztmělý
vždy vládnouti a tyranem být velí,
v jho deptat slabé v triumfalném kroku.
Kdos větší chce být vždycky a dát cítit,
že právě větší jest, a nemá síly,
by tento zděděný pud v sobě zdusil.
Tak celý svět se musí ve zmar sřítit,
neb volnost kdo by toužil s celou pílí,
svých vášní otrok sám by přestat musil.
79
Látky.
Michal Angelo věřil v taje hmoty,
že balvan obrysy soch v sobě nese;
tak můžeš příští bouři hádat v lese
a ve nástroji všecky jeho noty.
V sled všecko jeden boj jest o životy,
ať kolébka se v něm neb hnízdo třese,
bůh lásky stejně v obém zjevuje se,
tu růží lístky stře, tam láme hroty.
Jeť každá láska svatá, každá časem
jest požehnána, přijde na umělce,
co vykřesá z ní nebo zhněte tvarem.
Jen ducha musí zkalena být varem
a vždycky bude vyžadovat smělce,
by pochopil, co projde věčným žárem.
80
Mlhy.
Jak Faust je viděl cválat v divém trysku
na Blocksberg stržemi a tesy vzhůru,
hnát nestydatý sotva halen v chmuru
se mihnout v sítin hustém třasavisku.
Za plameny, jež zhasínaly v písku,
hra stínů, sterou napodobíc stvůru,
se táhly jako šmouhy po azuru
přes hrany menhirů a obelisků.
Děl každý klidně: To jsou mlhy šeré;
leč oko přece hádalo v nich více
než pouhé,pouhé charé mlhy podjeseně.
A stále měnily se v tvary steré,
Medusy, Strigy, Gorgy, kouzelnice,
co zbývá vše, když mládí vzato ženě.
81
Insatiata.
Tu jedu krůpěj Adam od Lility
na Evu přenes’, z ní v rod lidský spěla,
dál štěpována bujela a vřela,
vše proniknula myšlenky a city.
Svá prsa obrň démantnými štíty,
ať víra je či vůle zkouti chtěla,
vstříc Prometheův pozvedni jí čela,
ten nepřekonáš jed v tvých žilách skrytý.
Toť lučavka je všechněch Idealů,
toť nový osten každé pochybnosti
a bezdná studna nekonečných žalů.
Jak sluje, ptáš se. Nikdy nemít dosti!
Žen ptej se, mám-li pravdu, řeknou tobě.
Smrt, žena téžtéž, tím šklebí se i v hrobě.
82
Idealní krajina.
Kdes v malbách Poussina neb Claude-Lorraina
jsem viděl ji, teď se mi otevřela:
Pod oblouky skal fantastických zcela
tůň azuru v nesměrnost prohloubená.
Řad topolů, slyš, divné báje stená,
i třtina v kraji vod se rozšuměla,
ty cítíšcítíš, Ceres nadarmo kol spěla
svou dceru hledající zamyšlená.
Pár balvanů je rozptýleno kolem
i kapradí i agavy kol bují
u roztřískaných hlavic sloupů v změti.
Květ, kámen, list, vše zachvívá se bolem,
ty slyšíš, křídlo věků nad vším letí,
co výší slavně jeřábi v jih plují.
83
Sarkofag.
Jej rozbitý jsem viděl za kostelem,
půl vnořen v tíseň lopuchy a trávy,
u nohou břečtan popínal jej tmavý,
co šípek hořel mu nad puklým čelem.
Teď vrabčík nestálý a přeletavý
zde zastavil se, v mramoru by ztmělém,
kde kryta řebříčkem a jitrocelem
spí voda, ukojil žár žízně žhavý.
Snad někdy nedělní když odpoledne
a hřbitov otevřen, sem dívka zbloudí
a na ten mramor zamyšlená sedne,
Coco zraky její do dálky se nesou
a v tónech varhan, které slapem proudí,
se malovaná okna chrámu třesou.
84
Léto.
Plachétka s ňader vedrem tobě sjela,
ó, žhoucí léto, jak z taneční síně
když vyjde dívka nonchalantně, líně,
v plen vánků vzdává nach žhavého těla.
Břeh údy koupajících v dál se bělá,
zdřim’ sedlák v snopech, hajný na mýtině,
co v jilmu košatého chladném klíně
i cvrčka ostrá nota oněměla.
Jak z hluboka to starých hvozdů sálá,
to jede bouře, sahá v mračen hřívu,
blesk před ní na rybníků hladi cválá.
Děs nepohnutím kraji hrdlo svírá,
v tom hustý déšť se snáší v lučnou nivu,
kde smutným okem kráva k nebi zírá.
85
Marivaudage.
Smrt na vyhublé herce parkem jede
a v graciésním trupu svého sklonu
se astrám kloní dvorně na záhonu
a jilmům v snětě hází mlhy šedé.
Kol kamenné si lávky zvláště vede,
ví dobře, v dešti slavičích jak tónů
zde sedávali dva, jimž jako clonu
přes chrpy očí pavouk sítě přede.
Na střeše vížky hvízdá větrnička
a skřípá žalně v dušičkovém vzduchu
a od hřbitova zaznívá skřek sýčka.
Balkonů uschlý břečťan, větrů hříčka,
se třese v sotva slyšitelném ruchu
a tluče v okenice, slepá víčka.
86
Bolest při západu.
Ach, krvácí zas západ! Jak to bolí,
jak srdce tvé by krvácelo za ním,
s dne vedrem celým i s dne odříkáním,
s tím hladem mezi plnými kol stoly.
Jen trpělivě z pole táhnou voli,
jak těsně těžký oblak lehá k pláním,
co křiklavým a divě žhavým pláním
krvácí západ v řece, stráni, v poli.
Jak obrův meč by proťal ve dví nebe
a rudá krev se táhla v pruhu mračen
a tento meč jak zastih’ by i tebe.
Ó s jakým citem vítal, zářný Febe,
duch z rána den jsa nových divů lačen,
jak zklamán teď se choulí, jak ho zebe!
87
Zrcadlo.
Co nazpět vrhá plocha broušenábroušená,
co přes den celý zjevů zachycuje,
co podá věrně, na mžik zobrazuje,
než zatlačí to nová proměna!
Co lidskému je hlasu ozvěna,
jež chvilku zní a pak se oddaluje,
to oku, jež se do tmy pohružuje,
skla bývá hlať – pro příští bezcenná.
Však moci na ní jednou zadržeti,
co obrážela za den jediný,
svět celičký by mohla obrážeti.
Však slyšet nazpět z lesů rokliny,
co přes den spadlo s mraků tam a snětí,
hrom ztich’ by s bouří, dítě vteřiny.
88
Thebaida.
Ji netřeba ti v pouště písku hledat,
kde němé sfingy východu vstříc hledí,
než první paprsk šlehne mlhy šedí
a veliké se začne slunce zvedat.
Ji v srdci měj! Tam uč se, stokrát nedat
otázkám Farizejců odpovědi,
v tom buď jak oni asketové bledí,
u kříže uč se dlouhé noci sedat.
U kříže vlastní muky, vlastní bídy,
jejž léta jsi nes, onu na Golgatu,
kde místo andělů bdí Eumenidy.
Tam všecko slož, dál neměř svoji ztrátu
a poznáš sladkost pravé Thebaidy
a nezatoužíš v svět víc po návratu.
89
Noci.
I.
I.
Ó kolikrát jsem, tmavá, vítal Tebe,
ať mládí trpkost v hrdé duši vřela,
když v tmách tvých pro vždy pochovati chtěla,
čím touží marně, co ji věčně střebe.
Dnes teprv znám, jak lichý výsměch zebe
a víc čím snaha výš se k světlu střela,
by jako Ikar v prachu bídně mřela,
když křídel vosk mu ztavil’s, hrdý Febe!
V taj tmy a smutku, pojď, sisi, dušeduše, lehnem.
Však dříve všecky mosty k Idealu,
nechť krví srdce ztmelené jsou, sžehnem.
Kaž den svou všední moudrost v tupém klidu,
že velkým lze být, spokojit se v málu
mne učí noc, jež pohřbí všecku bídu.
90
II.
II.
Však na vždy nepohřbí ji – ráno vstane
a objeví se na prahu tvých dveří
a nevíš, zda tě ve tvář neudeří
a tato nachem studu nezaplane.
Snad větru každým nárazem blíž vane,
snad pod tvým oknem po tmě číhá v keři,
snad v noci parou, lodí k tobě měří
a prvním svitem dne ti k loži skane.
Ó noci, nastav jí své všecky roušky,
spleť ze všech provaz, který nejlíp škrtí,
bych mír moh’ píti posledními doušky!
Ó vezmi masku stínu, masku smrti,
jen od mých rtů vzdal hořký pohár zkoušky,
mne stokrát zahrň, než mne bída zdrtí!
91
Rána.
Pod starou jizvou pálí ob čas rána,
je pravda, míň vždy, avšak ještě pálí;
jak s výše strmé, zadumané skály
zřím z dáli v den, kdy srdci byla dána.
Co platna těchy a slov krásných mana,
co škrabošky, v které se soucit halí,
co platna lhostejnost: Zde všecko šálí,
v ráz otvírá se dávných bolů brána.
Však jedno vidím: Touto duše moje
vždy čistší prochází v bělejší říze,
slz žhavých menší dopadá dešť na ni.
Až bude celá bílá, zniknou boje,
zvěst staré urážky znít bude cize,
však jestli bude to – jen v umírání.
92
Sebevrahovi na jaře.
Což ani úsměv májového nebe,
ni petrklíč, kde ztuhla krůpěj zlata
ze slunce v letu útlým stvolem jata,
od chmurných břehů nezdržely tebe?
Já neznal tě – leč lítost zlá mne střebe,
po stopách tvého žití píseň chvátá,
čím přetekla číš jeho vrchovatá
a která ti ji podávala Hebe,
Žeže ani sestry slza, úsměv matky
v té době, jíž zní píseň tvorstva plesněplesně,
kde nejlíp blouzní se za nocí světlých;
Kdykdy vše zní láskou, slavíka zpěv sladký
kdy sklání hlavy v akaciích zkvětlých,
tvůj revolver byl děsný sarkasm Vesně.
93
Smutná rozkoš.
Ba láska též svá paradoxa mívá,
dva sešli se a oba byli v smutku,
pro ztrátu jakous naříkali v skutku,
vzdech jemu hruď a pláč jí ňadra zrývá.
Tak sladká zdála se mu a tak snivá,
a svůdná sametovém ve živůtku,
že nevěděl, co s bolestí ved’ půtku,
že vášeň v hloubí srdcí obou zpívá.
By slzy utřel jí – on v zrak jí líbal,
od očí k ústům cesta není dlouhá,
by ztišil vzdech jí – k ňadrům se jí shýbal.
A jak ji těšil, rozbujněla touha,
ji na klín vzal, by v klid ji ukolíbal,
co staré bolesti se rozkoš rouhá.
94
Vytrvání.
My pomalu se stanem malí k všemu,
i k vzletu ódy, k elegie kvilu,
my křídel třpyt jen vezmem od motýlů,
nechť pobouříme zlou morálky fému.
My poznali, co třeba k diadému,
snad chuť by byla – ale najít sílu
a vytrvati – Krunýř krokodilů
ví, co to jest, za příklad spějte k němu.
Jen vytrvalost duši dává křídla
a sílu hrudi, tou jen možno jesti,
uchvátit prsy taje, taje zřídla.
Tou ideal jen k člověku se sklání,
buš stokrát do vrat zkrvácenou pěstí,
víc nad vzdor zmůže tiché vytrvání.
95
Všednost života.
I.
I.
Chtít žíti! – Bože, co to vyžaduje!
Čas, peníze a z všeho nejvíc zdraví,
chuť, lásku k všemu, co zde vzpruží, baví,
že člověk proudem, lístek růže, pluje.
Nás všední život denně ošizuje,
jak jongleur nejdříve se před nás staví,
pak couvá zrádně, ústy „ano“ praví,
leč skutkem v záporu dál pokračuje.
A ztrácí brzy peruť šumnou óda,
dny po dnech bezbarvě se k předu valí,
jak plná špíny z okapů jest voda.
A bajkou v sled je vůle, snaha, shoda,
jen v sled si šeptneš, pohlížeje v dáli
v té jednotvárnosti: „Tak všeho škoda!“
96
Všednost životaživota.
II.
II.
Ba, všednost žití časem k srdci sáhne,
že zmrazí cit nám, touhy vzlet i vůli,
že zříme náhle: pouta svá jsme kuli
a dále vždy jest – po čem srdce prahne.
Jak dítěti, jež nad propast se nahne,
svět, zdá se, mizí, tmy nás zahrnuly,
zrak v bezdno jak by přibit ustrnulý
a cizí jakás moc nás ke dnu táhne.
Tu cítíme: Moh’ život býti krásný!
Proč všednost nám jej otravuje záhy,
že znudí nás, čím dál jej nutno vléci.
Stín zmaru víc nás láká tmavořasný,
než balvan Sisyfův na bědné pleci
dál věrně nést a v cizejší vždy dráhy...
97
Silentium.
Ó mlčení, ty velká lázni duchů,
skloň ke mně perutě své z měkké vaty,
skryj tužby mé i bol i všecky ztráty,
po špičkách kráčej kolem v žití ruchu.
Sfer hudbou pouze promluv k mému uchu,
a nezlom ani jeden prašník zlatý
v kalichu duše, který vrchovatý
sny, vadne v banalnosti žhavém suchu.
Den ranil duši, ty ji ozdrav znovy,
tmy obvazy vlož na vše těžké rány,
leť letem měkkým unavené sovy.
Svým prstem otevř visionů brány,
myšlenky v síť svou zdrhni, dřív než slovy
by rozprchly se, plaše polekány!
98
Sonet o lidských radostech.
– Ant. Sovovi. –
K dnu sestupsestup, duše! Pověz sama sobě,
jak malicherné jsou ty naše slasti,
zda nejsou růže, zkvetlé nad propastí,
zda nejsou hvězdy na zarostlém hrobě?
A zkoušej, čím se nerv kdy zachvěl v tobě,
zda vždycky nemusil jsi štěstí krásti?
Na ňadrech lásky když jsi směl se třásti,
zda nerovnala se tvá rozkoš mdlobě?
A byly nejčistší, když nemoh’ měřit
jsi dosah těch všech malicherných plesů,
vždy spíš je tušil’s, než jsi je směl věřit.
Teď před tebou jsou lonský šumot lesů,
vln led, jejž vítr nedovede zčeřit,
a v dlani kmeta hrst uschlého vřesu.
99
Chtivost.
Již vím, že jediné jest božství – vůle,
chtít nebo nechtít, je ta osa světasvěta,
kol které všecko hyne nebo zkvétá,
v prach rozpadá se, neb tkví věčně v žule.
Žel, člověk chabá každého jest půle:
Chtít, a již nad anděla k nebi vzlétá,
a nechtít, vidí, jak jest po všem veta,
to poznal Vicklif, Kolumb, Hus i Skule.
Chtít – nechtít! Obé může býti ctností,
viz askety, jimž Borgia se chechtá,
a dona Juana, jenž neměl dosti.
Jen vůle stupňovaná ku chtivosti,
když jeho Harpye svou oběť lehtá,
se k činu vzpne, jenž čelí k budoucnosti.
100
Sonet o obzoru.
Jak děl to Faust: Ty musíš, byť to stálo
tvé živobytí! Neb rci sám, proč k zjevu
jsi lákal ducha písní, když v svém hněvu
tě zdrtit můž’ a poví ti tak málo.
Ty musíš, dnes by utopií zdálo
se vše, co rozchvělo kdys nerv i cevu,
jak oře bodej ho a nuť jej k zpěvu,
řka: Otevři se! Vydej poklad, skálo!
BušBuš, srdce! ZrakuZraku, plaň! MyšlenkoMyšlenko, vzleť!
VyVy, očioči, vryjte se ve kosmu divy! –
On písní duch dát musí odpověď!
Ať mozek třeští, v křeči chví se čivy,
co platno? Obzor tvůj se sklání, hleď,
rci: Utlouci se oň, jsi trpělivý?
101
Uklidnění.
Tak nech svou hlavu vedle hlavy mojí.
Kdos klepal. – Nech ho. – K čemu otvírati,
jsem něhou znaven, skoro chtěl bych spáti,
mně zdá se, anděl u mých skrání stojí.
V Tvém pohledu se s láskou něha pojí.
Vím všecko – čeho lze tu postrádati?
O lesích sním, jež slední západ zlatí,
nach plnou hrstí sype v černé chvoji.
Tam kmen byl poražený, oloupaný,
my na něm sedávali večer dlouho...
les hořel západem jak štěstím tváře.
Tam fantastická schodiště a brány,
kdos po nich kráčel... Byla’s to ty, Touho?
Já nevím, srdcem chví však Tvoje záře.
102
Triumfy.
Jdi cestou křížovou, v sled hrob ti kývá,
však za ním Zora ohromná se zvedá,
v ní peruť archanděla zdá se bledá,
jenž kámen zved’, srval clonu, jež se stmívá.
Jdi pustým hvozdem, náhle ptáče zpívá
a zřená víla Echa k skále sedá,
noc probdí pustou, kde to usnout nedá,
v tom ticho kohouta zpěv bouřný zrývá.
V tom všem jest triumf duše vítězící,
v tom smyslů vyčerpaných slední vzpjetí,
v tom Haleluja slávy nekonečné!
Jen moment může trvat úsměv v líci,
jej vítáš s něhou starců, vírou dětí
a s ním se ztratíš kdes až v dráze mléčné.
103
Nebezpečí.
Chceš vyhnout se mu? Všady na tě číhá,
u každé chaty, na vsi jako v městě,
ve bouři zimní, letní ve siestě,
když líbá ret a pohár dlaň když zdvihá.
Jest splašený oř, balvan spadlý v cestě,
jest obraz, socha, melodie, kniha,
jest skály tes a v poli pluhu rýha,
dnes žurnál tvůj, zaťaté zítra pěstě.
Jest vždy a všade. Osud sám je vodí
a v lidskou dráhu, jak mu libo, staví,
v něm člověk umírá a v něm se rodí.
Plného klidu nemáš ani chvilku,
stín nebezpečí vlá vždy kol tvé hlavy,
projdeš-li netknut – spáchal Osud mýlku.
104
Krčmář.
V to ještě dosud bych se žití vpravil,
jak hostinský žít v lesní krčmě kdesi,
při louči oknem dívati se v lesy,
na hosty čekáním se neunavit.
Již klepe kdos – noc u tebe chce strávit...
Jdeš otevřít... Kdo vejde? V citů směsi
jej vítat, jídlo nést a snad se děsí
on mne jak jeho já... Snad chce se bavit,
Jeje hovorný a dobrý – zmlklý, spurný?
Co vede jej sem? Přespí, půjde z rána?
Zda návštěvy své tady stopu nechá?
Je chud, je bohat? Z losů černé urny
je plný nebo prázdný? Jest, čím zdá se?
Zvím vskutku, koho hostila má střecha?
105
Samota.
Tu myslím opuštěných vodních květů,
jež samy, mlčící se k tůni chýlí,
tu horských štítů, sněhu povlak bílý
kde netknut svítí od počátku světů.
Ba ještě líp, tu mrtvých, chladných retů,
když víko rakve z rukou těch, kdo zbyli,
nad tělem spadlo v rozloučení chvíli,
kdy v skutku konec bouří, vášní hnětu.
Neb dokud cosi v hloubi duše hne se,
co chce a touží, v světlo křičí, úpí,
sám nejsi ani na moři, ni v lese.
Však z tebe tvoje samota když vzrůstá,
když k všemu lhostejný jsi již a tupý,
zvíš, kterak pevná má ten polyp ústa.
106
Mládí.
Tak mladým být, když poprvé se vznítil
před vzory dědů každý genij mladý,
jak Alkibiad mezi ženské vnady
když poprv padpad, tu prs a tam bok chytil;
Jakjak Sofokles když do bitvy se řítil,
v svou tragedii vedl sboru řady,
jak Dante, který jaro viděl všady,
když první Bicin úsměv mu vstříc svítil;
Óó luzná pohádko, proč pouze jednou
se kmitneš duše zrcadlem tak svěží,
ať ozáří tě genius či žena!
Však brzy dost se černé stíny zvednou
a mladost, než se v trysk dá bez otěží,
moderním lidem bývá uškrcena.
107
Minulost.
Ó velké moře bez břehů a hrází,
co stínů z tebe padá v lidskou duši,
ta dědička tvá bědná sotva tuší,
že tebou zatížená v žití vchází.
Je oběť pudů, jak had sebou hází
a hryže ohon svůj a zle se kruší,
a bodnutí to nejmenší ji vzruší,
plen předsudků je, dogmat, bludů, frásí.
Faust chtěl se kdysi zbavit strašidel
a duše moderní zas minulosti,
a dědičnosti ok a osidel.
I chvěje se a zmítá ve úzkosti,
ji zdeptá, zříc však, že jest bez křídel,
kam jen se pohne, vráží v prach a kosti.
108
Kněžství.
Když k oltáři jde kněz, mu nezávidím,
on jde, by svému obětoval Bohu,
že z lidí každý sílu svou i vlohu
též obětuje denně Bohu, vidím.
Již tím, že po věčné se pravdě pídím,
že hledám Jeho lásku, jak jen mohu,
jsem také knězem a za vínek hlohu,
byť tekla pod ním krev, se nezastydím.
Být celým člověkem, jest býti knězem,
toť otevříti dobra všecky stavy,
by láska v lidstvo valila se jezem,
Aa zřít je šťastné, hlavu vedle hlavy,
byť vlastní srdce rozťali jedním řezem,
je celé kněžství, hodné věčné slávy.
109
Tvůj úsměv.
Jak nebe by se bylo otevřelo,
jas náhle zatopil tvé snivé tahy,
cit zakotvil se v oka hloubi vlahý,
až zlatý reflex padl na tvé čelo.
V tvé tváři všecko pod tím světlem pělo,
pod sluncem Hellady tak mramor nahý
pěl paiany své, přes Hymettu svahy
když Foeba čtyřspřeží ku moři hřmělo.
Jak v nekonečnost dlouhé louky zkvetlé,
to narcisů a kosatců směs pestrá
by rozvlnily čalouny své světlé,
Popo nichž by duše tvoje, Mládí sestra,
se nesla, kdyby opustiti měla
ten mramorový palác tvého těla.
110
Sonet o břehu.
Když poprvé mne do kolébky kladli,
já nevěděl, že stih’ jsem první břeh,
že moře – život přede mnou si leh’,
by lákal dál mne víry a skal bradly.
Teď šupiny snů dávno s očí spadly,
zchlad’ v srdci ošlehaném vášní žeh
a slední břeh mi kyne po letech,
to smrti břeh je, kde vše růže svadly.
Však mezi těmi bylo jiných břehů
a každý lákal a sliboval štěstí,
mír, lásku, blaho, slávu, rozkoš, něhu.
Ten ňader dívčích tvar měl, onen lýry,
ten v pohár šumící se hloubil v pěsti,
leč já zřel ony dva – víc nemám víry.
111
Zkouška.
Dva athleti se postavili s diskem,
ku jedné metě hodit závodili,
sval obou pln byl neurvalé síly,
jak z bronzu těla jich se mihla pískem.
A obou disky létly vírným tryskem
a vzduchem svorně dráhu sobě ryly,
a u mety se stejně zabořily
ve ztrátu nikomu a též ne ziskem.
Však u jednoho byla prudkost vzmachu
tak divoká, že sebou zakymácel
a bezdech kles’ a mrtev ležel v prachu.
Co rozhodlo teď? Kdo byl vítěz pravý?
Či vyhrál živý, mrtvý vskutku ztrácel?
Na kterou skráň měl snésti se laur slávy?
112
Osa.
Kol něčeho se točit musí žití.
Bůh, Věčnost, Hmota, Požitek, Sny, Štěstí!
Z těch každá cesta kams tě musí vésti
a každá v propast bezděky se zřítí.
Jdeš marně, hledáš kol a trháš kvítí,
leč všecko volá: Vyvaruj se scestí,
kde anděl, jenž by mohl tebe nésti
a z pravého ti zdroje podal píti?
Jen osu mít! By kolem ní se točit
moh’ celý život v pravých veřejích,
a vždycky budeš nezdolán a svěží.
Jen odvahu, bys k ose té moh’ vkročit
a cítit v zklamaných všech nadějích,
že tato osa tvojím srdcem běží.
113
Sny o moři.
Půl věku přešlo, co v mé sny jsi hřmělo,
ó jižní moře! Hřmíš však stejně dále,
v měst severních tě vřavě slyším stále,
jak v tiši břehů tam se’s rozšumělo.
Stem Siren tenkrát jsi v mé srdce pělo,
jich tvary zřel jsem v pose okázalé
na srázné, k vodě nachýlené skále,
až v očích se mi divnou něhou tmělo.
To všecko zmizelo. – Hluk stále slyším,
tvůj, moře, hluk, on kráčel stále za mnou.
Ach, na tvém břehu divní snové, krásní!
Já sestár zatím, stal se hodně tišším,
však z škeble, na Dantově věčné básni
jež leží, slyším dál tvou píseň klamnou.
114
Pivoňky.
V pivoňkách hoří celá sláva léta.
Záhonů našich matrony ty žhoucí,
bez pelu mládí nádherně se stroucí,
bez vůně, jakby žár, jejž slunce metá,
Jiji vypil všecku, šeptají si: Veta
po Vesny kouzlu! – V kotly slyšíš tlouci
a v zvony rozhoupané intrád vroucí
kaskády vpadnou k čtyřem úhlům světa.
Z košíčků zdobných dětské ručky sypou
déšť krvavých těch lístků cestou slávy,
kde oltář pod starou se tyčí lipou.
I cítíš v žáru chvít se země tělo,
jak v spoustě těchto lístků, v moří lávy
by celé léto vykrvácet mělo.
115
Pochybnosti.
Bez pochybností moci jíti světem,
to byl by triumf vůle vítězící,
nad otevřeným hrobem s bílou kšticí
stát jako druhdy s plavou nad poupětem;
Ss týmž v duši štěstím, s vášní stejným vzletem
a s nedotknutou od zlých vrásek lící!
Jen, Done Juane, moh’s jásající
tak žitím jít, nezlekán lichým tretem.
A kdo ví ještě ve posledním mžiku,
než do pekel sjel’s v hodovníků křiku,
když komtur na vrata již pěstí třískal,
Nechťnechť vytrvalý ve vzdoru i zlobě
tu otázku jsi nepoložil sobě:
Co vlastně s celým rouháním jsem získal?
116
S Bohem!
Nač dávat s Bohem někomu a spěchem?
Stál někdo za to, což jej plně známe?
Či líp, což všemu s Bohem nedáváme
vždy každou vteřinou a každým dechem?
My žvatlavým se klamat dáme echem,
však pustý břeh je svět, kde o břeh láme
se cit a vášeň, všecko kde, čím pláme,
zarůstá brzy třeslicí a mechem.
Snu každému dáš s Bohem, jak jej sníš,
a vínu, sotva nalita je číš,
a retu, sotva přitisk’ jsi jej k svému.
Tak žiješ v neustálém loučení
a život není přes vše snažení
než jedno s Bohem ráji ztracenému!
117
Náběh k štěstí.
Tak vše jest dobré. – Nelze jinak být!
Vždyť chtěl jsem dobro a jen k němu měřil,
ač mnohý mojí snaze neuvěřil,
byl vždycky správný, pravdivý můj cit.
Sám žíti chtěl jsem, všecky nechat žít,
chtěl duch, já nikoho v tvář neudeřil,
a jestli osud proti mně se vzpeřil,
já čelil mu, jak moh’ – dnes zvu svým klid.
A ten je hluboký a zasloužený,
je perlami tkán jako oko ženy,
jež dala pro mne vše a dala ráda.
Víc nelze chtít, víc nelze žádat ani.
Co zbude? Jedno velké děkování,
že tak to přišlo a tak dál se spřádá.
118
Recidiva.
Snil’s, že máš klid? – A v tom tě něco raní,
co’s nečekal, to padlo ze zálohy,
zříš v prachu všecky, jež jsi vzýval bohy,
a chmurné čelo zacláníš zas dlaní.
Tak bylo to a bude bez přestání,
klid, štěstí – bajky, bajek celé stohy!
Dřív otrkat si musíš všecky rohy,
než k velikému dojdeš – pohrdání.
Sta rozmarů, sta nápadů, sta bludů
se proti prostotě tvé duše vzpírá,
žluč v srdce sype ti a v život nudu.
Jak pomyslíš si: Ještě šťasten budu,
již pomýšlením tvoje štěstí zmírá
a dál se vlečeš v skepsi své a v trudu!
119
Na hřbitově v ****
Svou slávu poslední ve prachu moři
po hrobech táhnul večer červencový
i po zdi staré, tak že plál jak nový
kříž zlacený, jenž v staré mříži hoří.
Na každém hrobě, jakby roven zoři,
hrál podivný lesk temně purpurový,
ve trávě chvěl se, nápisů hrál slovy
na desce kříže, který v zem se boří.
A já jsem pravil stoje s holou hlavou
v tom ohně moři: „Pane, jaké světlo
zde rozléváš, co s rajskou zde chceš slávou,
Kdekde trůní Smrt? – Nač v tříšť a troucheň
edenské růže sypeš? – ChcešChceš, by kostí zkvetlo
v mžik illusí, co nemá budoucnosti?“
120
Kontrasty.
Žár v stupni nejvyšším se mrazem stávástává.
Tak mohli v dlaních nésti žhavé pruty
na soudech božích, prsty nedotknuty,
tak neviny jich zjevila se sláva.
Když v objímání žhavá vášně láva
se rozpálí až v pocit plesně krutý,
tu Samumem jak pouště písek vzdutý
na srdce mrazem zpátky dopadává.
V té vteřině se dotýkají náhle
dvě protivy tak jako smrt a žití,
bol jako slast, nenávist jako láska.
Hůř srdci, které náraz obou cítí,
buď pukne, buď je pro život již zprahlé,
být stopou obého můž’ – jedna vráska.
121
Rada.
Aequam servare... říkávali staří.
Tak lehko tomu, kdo si used’ v sítí,
píšťalky řezat, vlastní trud se cítí,
však cizí chápat – komu se to zdaří?
Lze klidně vlků naslouchati vytí,
když chata dobře zamčena, když září
nad stolem lampa a když čaj se vaří
a v stínu družná ruka ruku chytí.
Však prázdně deklamovat o soucitu,
je směšné a tak příliš zastaralé;
jen skutky platí, cit i slovo vyzní...
Ten první svit, jenž na Alpském plá štítu
a pak se šine níž od skály k skále,
kdes v pláni chodci může býti trýzní.
122
Kredo samotáře.
Víc mluví svět do mého odloučení,
ba klíčovou se dírkou ke mně tře,
já klnu mu, on v mojí krvi vře
a triumfuje, když mním, že ho není.
Mně často zdá se, ve půlnočním snění
že mořem pluji sám na ledné kře,
hnán větry jen a v jejich lehké hře
že splývám v nic, jež rovno vykoupení.
Však nechť má cesta pustá, břehy kolem
zní paiany a žití plnou vřavou,
jež v samotu mou jásá, křičí, volá...
Já pluji sám i s nadějí i s bolem.
Snad v protivě té s celou křičí slávou
pud života, jemuž se neodolá...
123
Touhy.
Zkad vzaly se? – Jsou v krvi, čivech, mase?
Zná duše jich? Jsou pouze děti hmoty?
CiČi zpívající ony jsou ty noty,
kterými život plně ozývá se?
Je ubít? Zmrtvit? – Darmo srdce ptá se,
je žít, v jich hledět udupané knoty,
je nechat bujet, v kolo nejistoty
zda není sáhnout sledním ve zápase?
A přec jen, „pokud toužíš, potud žiješ,“
ó protáhnout jich nozdrami kruh kázně,
je celá moudrost Sokrata i Krista.
Věř, v askesi nechť vlastní ňadra kryješ,
co získáš? – V zrak jim bez pokrytců bázně
se zadívat, jest svrchovanost jistá.
124
Zvyk života.
Lze šťastným být i na té pídi malé,
jež za úděl nám smrtelníkům dána,
lze s úsměvem vždy vítat záblesk rána
a s dnem se loučit v harmonii stálé.
Lze mnoho stvořit v práci vytrvalé,
když mysl pevná jest a odhodlána,
lze mnoho snést, když duše rozedrána
i poslední již tužbě šeptá: vale!
Lze posled všecko přežít. V tom snad právě
jest soubor zemské moudrosti té celé
i slední klid, jenž vysměje se slávě.
Na dědy myslím, jimž vše zumíralo,
jak chodí kolem s divným klidem v čele,
jak zdá se jim, že život dal tak málo.
125
Soucit.
Jej hlásal Buddha a v něj Kristus věřil,
dnes náboženstvím jest prý sket a sluhů;
kdys vyznavačům tkal na skráně duhu,
dnes citu bastard, jenž se zpronevěřil.
Vím pouze, svět že bez něho se sšeřil
a jako Gehenna zněl chřestem kruhů
a láním zatracených, v nichž druh druhu
svým utrpením jeho bídu měřil.
Jej odpravili, z ňader milionů
jej vyrval rozum chladný, vtip a věda
se smály, v přesile jen zříce štěstí,
Všakvšak on živ stále, v silné šíje sklonu,
když klesá Bůh, kříž jeho tiše zvedá
z Cyreny Šimon, pomáhá jej nésti.
126
Brázda.
Jít brázdou, vůl jak dělá trpělivý,
je posléz moudrost žití svrchovaná,
neb z démantu se neotevře brána,
za kterou rajské vstříc by tryskly divy.
Pro pěstě heroů jsou ořů hřívy,
ty musíš v pole vyjít časně z rána,
ne lítat, clona mlh kde zlatem tkána,
leč tuhý křemen kde sní rodné nivy.
Ne po hvězd kvítí rozmařile těkat,
leč na zrno, jež rozhodil jsi, čekat,
se kroupami a vichry nepolekat.
Zrak upřít v zem za pluhem nebo branou,
a nevyděšen starou v srdci ranou
jen naděje žít nesmrtelnou manou!
127
Ultima necat.
Vše mohlo jiné býti žití luhem,
já nemusil tak vždy se o chléb rváti,
já s odkrytou moh’ skrání hrdě státi,
ne medvěd tančit s povinnosti kruhem.
Za stejný žold ve boji o čest tuhém
jsem vracet rány moh’, ne přijímati,
a stejně moh’ jsem jako jiní svatí
jíst na pluhu a ne být spřežen s pluhem.
Však stalo se. Co platno nyní reptat?
Já mohl jak ti chytří, dřív se zeptat,
co dát můž’ život a ne brát vše šmahem.
Svou práci moh’ jsem desetkrát víc cenit
a podle větru stokrát prapor měnit:
Teď šachmat osudu jsem jedním tahem.
128
Jeseň.
Džbán přines chladný šumícího vína
a číše dvě a sedněm – vichr fičí
a třese okny... Smrt již chřestí klíči,
je čas, kdy se to divně rozpomíná...
A nalij, pijme! – Ale cizí, jiná
než před lety v tvém srdci píseň klíčí,
je stará koketa dnes, jež se líčí,
tvá Musa, drahý, znavená a líná.
To chladné víno náhle divně hřeje,
a v oku slední jiskra zažíhá se...
A nos amours! – Ach, kde jste, květy jara?
Ach, prstem kterého jen čaroděje
by mohlo vzpláti v celé, plné kráse,
co marnou touhou v svadlých ňadrech hárá!
129
Accedia.
Ta trpkost na dně duše stále leží,
že nevím, co neb kdo by moh’ jí hnouti,
jak skanula tam žití dlouhou poutí,
teď v kapkách krve žilami dál běží.
Mře pod ní osení mých písní svěží,
a vůle prohýbá se, křehké proutí,
jak z dálky slyším vichry sporné douti
a vášeň hřímat, hřebce bez otěží.
Já všady nastavoval duše kalich,
kdo první nalil mi doň hořké žluče,
to dělal pozorně a v dávkách malých.
Až tomu zvyk’ jsem v resignacích stálých
a teď, když stáří na mé dvéře tluče,
o chudých sním a vyděděných králích.
130
Pýcha.
Já řek’ bych, jednou že jest Zefirotů,
jež v první kůry andělské kol sebe
v kruh Jahvé postavil, své sklenuv nebe
a duchů moci podmaňuje hmotu.
Božského koncertu zřím v pýše notu,
již, s druhými že splynouti má, hnětlo,
i odtrhla se nad ně trysknouc v světlo,
až v Luciferu vzplála ku životu.
Jeť vždycky velké Moci dcerou Pýcha
a darmo Jahvé s výše v hloub ji srazil,
pod patu Michaela, dále dýchá.
Mníš, že je mrtva? – Kráčej kol ní zticha,
ji ani askese dech neomrazil,
ba vítězná se směje z tváře mnicha.
131
Nepřítomnost.
Kdo nepřítomní, vždy prý křivdu mají.
Já tomu nevěřím, ba myslím spíše,
že vyhrají vždy, otrávené číše
se netknou – po ní druzí umírají.
Za věčnou zástěnu se ukrývají,
v čas pod jilmy jdou spat a pod cypříše,
jen kradmo pili z nektaru a tiše
a ze snů jen se sladce usmívají.
A proto tříští se, mrou generace
v soud dějin, který oběti své čítá:
„My při tom nebyli jsme,“ praví krátce.
Prach střesou s obuvi své jako zrádce,
leč věrné svoje Ideal když vítá,
k těm zná se, kdo tu žili v znoji práce.
132
Naše země.
I.
I.
Až nad planetou naší ztroskotanou
a dávno schladlou, výheň trusek, škvárů,
se zastaví ten cherub, v slunce žáru
jenž vodíval ji drahou mlhotkanou;
Tmytmy uzří, černé prapory jak kanou
na město vymřelé, kam genij zmaru
chrst’ zhouby číš, skrz rudou uzří páru
tu planety tříšť ztrácet se v hloub stranou.
Tam býval život! nezavzdechne ani...
Zda na jinou se hvězdu přestěhoval,
či nadobro zhas’ všady, pro vždy zmizel?
A věky tryskalo přec jeho plání,
vřel, kypěl, smál se, nač se obrozoval,
by smrti anděl zas jej v žatvu sklízel?
133
II.
II.
Ó v jaké sýpky Věčnosti a k čemu
jej svážet, kde jej znova nechá klíčit?
Či může Bůh, jenž život jest, jej zničit?
Zda v posměch by se nedal tvorstvu všemu?
Kdes život spí, dát jenom křídla jemu
a začne rašit, plát, se v světlo týčit
a září i duh barvami se líčit
od pólu k pólu, k moři bezednému,
Tutu z lásky těch, jež shltla druhdy země,
vzplá nový oheň slunce vyhaslého
a silnější, jímž hluchý škvár a slepý
Pocítípocítí lásky žeh, se zachví jemně
a v hymnu světa znova vzkříšeného
vzplá, aloe květ, nový, velkolepý!
134
Večer v zimě.
Já slyšel večer z tmavé kathedrály
zpěv žalmů, jak se nesl v město snící...
Kraj pod šerým spal nebem, s večernicí
mhy listopadové se v zápas daly.
Já slyšel Hosanna! Zpěv síly, chvály!
Řad mnichů kráčel v rukách s voskovicí,
kol ochozy šel, mizel zpívající
ve dveřích, v kadidle jež z kořen stály.
Ve hloubi různá světla v mléčné tůni
se kmitala, dvě, čtyři, o samotě,
teď náhle řetěz jich vzplál po nábřeží.
Já cítil dole, jak tam život duní,
jak v kotli alchymisty, chví se v hmotě,
zde v kathedrály zdech i v zvonů spěži.
135
Číslo.
Já viděl ve snu Danta v dobách mládí,
za brány vyšel steré Florencie,
však nešel sám, s ním byla poesie
a onen cit, když dva se mají rádi.
A jindy viděl jsem ho v stromořadí,
byl sám a honil různé utopie,
vše bylo mrtvé proň, čím srdce bije,
svět byl mu poušť, kde zimní vichry řádí.
A v mysli svojí rovnal všecka data
a shledal, v číslu že jsou všecky taje
neb aspoň klíč, jenž otvírá jich vrata.
Tak v číslo vše zpět vraceje a tkaje
v sny zřítil se, až Beatrice zlatá
se ztratila mu kdes na prahu Ráje.
136
Kouzlo polibků.
Nech takto nazpět ležet hlavu krásnou,
já sesbírám již rtů tvých řeřabiny,
na sladkých očích dlouhých řas nech stíny
i jimi planou dost svou září jasnou.
A neptej se, zda v skutku svatí žasnou
s hvězd výše patříce k nám ve hlubiny,
zda andělé ve bílé muselíny
tvář studem kryjí v řízu mlhořasnou.
Mlč! Oni též to sladké kouzlo znají,
jež v polibcích se na rty nahé tají,
jak Sappho znala je v těch dlouhých, bezdných.
Jak mohla bys mi jinak vysvětliti
tvých očí jiskry, které denně svítí?
Jsou vylíbány, věř, z prostorů hvězdných.
137
Uskromnění.
Svět vždy byl taký, dvojím loktem měří
a vždycky najde hůl, když psa chce bíti,
v tom, synu, moudrost pro celé máš žití,
pak víc tě křivda ve tvář neudeří.
Že dvojnásobně, když se den tvůj šeří,
tvé srdce každé zneuznání cítí,
je lidské jen jak to, že svadne kvítí
a trny zbudou na šípkovém keři.
Že tak to bývá – aspoň to je těchou,
sám uznáš, nač bys výjimkou být chtěl,
v sled jediná ti z všeho prosba zbývá:
Mít srdce drsné – píseň sladkodechou,
snít o růžích a trhat asfodel –
V báj tklivou příkrá skutečnost ať splývá!
138
Sabaty.
Rozžehni svícen sedmiramenný,
má duše, svátek jest, jej slavme spolu!
U resignace sedněme si stolu,
ať Valburginých nocí ozvěny
Znízní s jásotem ve sluch náš zdivený!
Nad hlavou svatých světel aureolu
a v srdcích mráz a úběl ledných pólů,
vír vášní roznícených v plameny!
To vše šlo kolem. Baccha triumfalné
ty pochody ve Korybantů skřeku,
ty čarodějek tance na Brockenu.
To vše se tratí kdesi v tříšti skalné...
Dnes ticho více mluví ke člověku,
půst líp ti určí pravou žití cenu.
139
Finale.
Tak si řeknem: Život co můž’ dáti?
Zda jsi všecko nepil z jeho zřídel?
Velkých, malých nedotk’ jsi se křídel,
jimiž nebe k hrudi své lze rváti?
Byl jsi buk či vřes jen na souvrati?
Byl jsi na kole zub, byl jsi hřídel?
Byl jsi motor tryskajících vřídel,
z ňader skal jež nelze zburcovati?
Byl jsi tmelem a zdí zároveň?
Byl jsi meč a jeho oběť v tom?
Byl jsi doutnák či byls pochodeň?
Byl jsi pěnice, či byl jsi hrom?
Prázdná stodola či byl jsi žeň?
Planý květ, jsi plody těžký strom?
140
Zima.
Na cesty myslím osamělé v polích,
kde chodívali jsme kdys podvečerem,
na stezky listím plné nad jezerem,
na chladné svity slunce na vrcholích.
A letím v duchu po těch pláních holých,
jež zněly ptactva ve ohlasu sterém,
jichž běl jen místy vran se tmí teď perem,
jež v skřeku slétají se na topolích.
I silnice se ztrácí v závějích...
jí krajem babka o berlích se šourá,
kde vrabčík zrnko sbírá v kolejích.
A ticho, jakby příkrov na vše bílý
se snes’ – i v srdci němá citů vzpoura
jen lhostejností hlavu hlouběj chýlí.
141
Intimní dialogy.
I.
Básník.
Básník.
Já děl k své Duši: Rci, co začnem s žitím?
Tam uvedl jsem tě jak bílou Psychu,
tvé sny a dumy pěstoval jsem v tichu
a hleděl krok tvůj podstýlati kvítím.
Teď nad tvým věnem v pochyby se řítím,
já nevím sám, jak padlas v sítě hříchu,
jak saze padly tvého do kalichu,
však illusí tvých ztroskot s tebou cítím.
Co začnem, Duše moje, sirá vdovo,
žít nutno dál a nutno dále lítat,
jsou vesla zlámána a mdlé jest slovo.
Chceš nové břehy lepších světů vítat?
Bez křídel? – Co vše chtění titanovo?
142
II.
Duše.
Dí Duše:
Což, dál budeme se zmítat;
dál půjdem tedy všední žití stepí
a zařinčíme řetězy si drahou,
chléb samoty si posolíme snahou
a vzplanem láskou k těm, kdož hluší, slepí.
My zvyknem skromnosti, nám stačí střepy
i svadlý list, jenž zrosen rosy vlahou,
my spokojíme se i s prósou nahou,
za háje laurů vezmem lány řepy.
Jen jedno když v té poušti neztratíme,
to vědomí, že lepší jsme a vyšší
než ti, pod jejichž svory zápasíme.
To balsám, opium, jež všecko ztiší,
zveš pýchou satanskou to – což tu víme?
Já děl:
Máš pravdu, dopijem tu číši!
143
III.
Stud.
A pravil Stud:
Zřels poupě leknínové,
jak z jitra neb jen večer otvírá se
jen hvězdám, zoře plá vstříc v celé kráse,
však v žáru slunce jak je zavrou snové?
Nač davu stále v jiné písni nové
se zpovídat, či někdo po tom ptá se?
Nad sarkofagem socha v ryzí kráse
plá, co v něm hnije, nedí její rtové.
Ty polož pečeť mou na svoje ústa,
tvá báseň buď ta socha sarkofagu,
v své čisté kráse plaň do budoucnosti!
Tvé nitro zahal stínů clona hustá,
vol mlčení a taje starých magů,
než luze ukazovat tlící kosti.
IV.
Vášeň.
A Vášeň děla:
Stud je pokrytecký.
Já trhám všady řízy bez rozpaku,
já slunci přímo utkvím v zářném zraku,
já srdce struny rozechvěji všecky.
144
Skřek orgie i sladký úsměv dětský,
kvil slavíka a šklebný sykot draků,
květ orchideje i vlčího máku,
nestvůry Indie i profil řecký,
Jenjen vím-li, za vším tím že život dýše,
pak zapru tebe, božství náměsíčné,
jež, skrýt se, vymyslilo pyramidy.
Mně nahé údy a mně plné číše,
mně zápasy a kavalkády ryčné,
jsemť jediný jen triumf lidské bídy.
Stud odvětil:
Než vstanovstanou Eumenidy!
145