Všednost života.
I.
I.
Chtít žíti! – Bože, co to vyžaduje!
Čas, peníze a z všeho nejvíc zdraví,
chuť, lásku k všemu, co zde vzpruží, baví,
že člověk proudem, lístek růže, pluje.
Nás všední život denně ošizuje,
jak jongleur nejdříve se před nás staví,
pak couvá zrádně, ústy „ano“ praví,
leč skutkem v záporu dál pokračuje.
A ztrácí brzy peruť šumnou óda,
dny po dnech bezbarvě se k předu valí,
jak plná špíny z okapů jest voda.
A bajkou v sled je vůle, snaha, shoda,
jen v sled si šeptneš, pohlížeje v dáli
v té jednotvárnosti: „Tak všeho škoda!“
96
Všednost životaživota.
II.
II.
Ba, všednost žití časem k srdci sáhne,
že zmrazí cit nám, touhy vzlet i vůli,
že zříme náhle: pouta svá jsme kuli
a dále vždy jest – po čem srdce prahne.
Jak dítěti, jež nad propast se nahne,
svět, zdá se, mizí, tmy nás zahrnuly,
zrak v bezdno jak by přibit ustrnulý
a cizí jakás moc nás ke dnu táhne.
Tu cítíme: Moh’ život býti krásný!
Proč všednost nám jej otravuje záhy,
že znudí nás, čím dál jej nutno vléci.
Stín zmaru víc nás láká tmavořasný,
než balvan Sisyfův na bědné pleci
dál věrně nést a v cizejší vždy dráhy...
97