Nad jednou rakví.

Jaroslav Vrchlický

Nad jednou rakví.
Kolébko věčna, úzká, pevně sbitá! (Proč sbitá, když se časem shroutíš sama?) Vždy děsné nějaké ty tajíš dráma, kterého dohra za hvězdami skryta. Tma, bezvzduší, noc, plíseň tebe vítá, ty vjíždíš v chmurný přístav do neznáma; jsi spadlou oponou, či panorama se nové za tebou zas duchu skýtá? Břeh zřel jsem ve snu – vzdálený a pustý, řad lodiček u něho tměl se hustý, to rakve byly – když jsem napjal oko. A rostly časem, že píď toho moře, jež sluje věčnost, celém po prostoře nebyla prázdna v dál i ve hluboko. 162

Kniha Prchavé iluze a věčné pravdy (1904)
Autor Jaroslav Vrchlický