V.
Spějí luhem poutníci
Spějí luhem poutníci
s myslí zbožnou, věřící,
s rtů jim svatý splývá zpěv,
nad nimi vlá korouhev.
Celý kraj plá do zlata
a má duše dojata,
jak zří s štěpů padat květ,
do mladých se stápí let.
Štěpy starých jabloní,
jak je vánek nakloní,
střásají kol vonný sníh,
ten plá v trávě, v kolejích.
Květy tak a vůní jdem
jako básní, jako snem,
s výše, zdá se, padá zpěv,
nad námi vlá korouhev.
Chodíval jsem s nimi tak,
zanícený blahem zrak
jak se stáčel ke korouhvi,
od korouhve do oblak!
V středu sluncí, hvězd a lun,
dobrý Bůh kde měl svůj trůn,
andělů kde chvalozpěvy
zněly statisíci strun!
16
A já svatou touhou plál,
bych tam jednou v koutku stál,
prostý žáček, v světlo světa
zrak se pozvednouti bál.
Víro, květe nebeský
s věčných sluncí odlesky
spadlý s větví věčných hvězd
do kolejí prašných cest!
S processím jak šel jsem dál,
s květy jsem tě srovnával,
s jabloně jež svým polibkem
vonný větřík v cestu svál.
Hvězda bílá, nachová...
obé krok náš pochová,
padne na ně bláto, prach
všedních tužeb, malých snah.
To juž úděl květů všech,
sprchnout jako sen a dech;
za nimi však plod se tlačí,
ten já vidím na stromech!
Ten já trhám, ten mi vhod;
poznání jest onen plod,
na stromu on pravdy roste
u edenských svatých vod.
Sladké květy illusí,
šlapte je, ó soudruzi!
V plody příští vědy, práce
já se dívám bez hrůzy.
17
Blahý v šťastné závrati,
mohu s vámi zpívati:
Sprchni květe, zraj dál plode
v kosmu valné souvrati!
Spějí luhem poutníci
s myslí zbožnou, věřící,
s rtů jim splývá svatý zpěv,
nad nimi vlá korouhev.
V pršce s vonných jabloní
jen se hlava nakloní,
s každým květem nebeský sen
o dno duše zazvoní.
18