Písně poutníka (1895)

1895, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ POUTNÍKA.
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
(1895.)
V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM J. OTTY.
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[2] J. V. SLÁDKOVI K JEHO PADESÁTÝM NAROZENINÁM V PAMÁTKU UPŘÍMNÉHO PŘÁTELSTVÍ PŘIPSÁNO. J. V.
[3] PÍSNĚ POUTNÍKA.
Ich bin ein Pilgerim und Wandersmann. K. F. Meyer.
Plus à me frapper on s’amuse, Tant plus de marteaux on y use. Staré „Ex libris“.

[5]
I.
Kraj byl pustý. Ku obzoru Kraj byl pustý. Ku obzoru
 orný táh’ se pruh, u noh v skalin nízkých svoru močál v bahno tuh’; zlaté blatuchy se chvěly cestou, kam jsem šláp’, dál na jedné noze bdělý u splavu stál čáp. Nikde ani duše živé, já tu – tam ten pták; ve západu záři snivé jen se tavil mrak. Vřel mou duší osamělou sešlapaný cit, bouřil, vířil silou celou, chtěl se vyslovit. Ale komu? – Nemám druhů, ani družky též! Sám tu bloudím v světa kruhu, kolem blud a lež, [7] přetvářka zlá s čapkou blázna, sobství bez mezí, zisku na peníz dlaň prázdná, tyran s řetězy. Napad’ František mi svatý, lidmi zneuznán, v srdci oheň lásky vzňatý, jak šel v pustý lán; kázal rybám, kázal ptákům, čím vřel a co chtěl, sestře luně, bratřím mrakům všecko pověděl. Nemám ovšem jeho lásky ani přízně k všem, jeho stigmat, ani vrásky, postů nocí, dnem, nemám ani síly mnoho v svatém horlení, jíž pad’ tónu do jednoho Tvůrce, stvoření! Však též nemám hrdou pýchu, státi sám a zvlášť, stoicky se halit v tichu ve mlčení plášť, ni k těm, již mne poranili, zlobu nemám, hněv, mám jen zbytek slední síly, mroucí v srdci zpěv. 8 Nuže tedy, naposledy v světa hluchý šum zni, co utkal pavouk šedý z přediva mých dum; tož jak patřím v sklonu síly v světa spád a rej, zazpívám – ty, bratře milý, čápe poslouchej! 9
II.
Vyšlo nás mnoho – svět krásný byl; Vyšlo nás mnoho – svět krásný byl;
 ten jeden zpíval – ten druhý pil, ten třetí se pro holky s každičkým bil; jaký náš cíl? Ten, který zpíval – dávno juž ztich’, ten, který píval – pije dnes, mnich, ten, který rval se, hladí si břich, moudrý a tich. Já bez barvy zvláštní zdál jsem se všem, mne lákala do dálky Svatá jen zem, já s nimi kráčel vždy tichý a něm, řka: „Ber mne, jak jsem!“ Po mnohých letech vracím se již, cizí mi město jest a cizí chýž, cizí je člověk, hvězdná jen výš zdá se mi divně tak blíž! Ale klid veliký v duši své mám, ať jsem tak sešlý, ať jsem tak sám, k všeho dnu tiše zřím v náručí tmám, jdu, nevím kam. 10
III.
V provençalském klášteře kdys hostem V provençalském klášteře kdys hostem
 před lety jsem byl a opat šedý vlídně uvítal mne v hávu prostém. Dvakrát rohy shodil měsíc bledý a já nemohl se rozloučiti; byl ten klášter hnízdo um a vědy. Opat mudrc, jakých málo zříti, u stolu vždy rozhovory spřádal o všem, co jen tají lidské žití. Nejednou se o mnohé též hádal, nejednou se vzdal mi přemožený, znovu vzchopil se a znovu bádal. Nad tajemstvím prostoru a změny, času, losu, věčnosti a hrobu, nad životem, v němž tak málo ceny. Luštili jsme spolu dobro, zlobu, odměnu, smrt, zodpovědnost skutků, právo tyranů a bolest robů. Tak jsme mnohou prodělali půtku. Čas tu přišel mého rozloučení, odcházel jsem, říci musím, v smutku. Opat bratrské mi políbení na tvář vtisk’ a pravil: „Bratře milý, smím ti dáti krátké naučení? 11 Uvaž je a dojdeš jistě k cíli: Tobě chybí pevný názor světa, proto vždy se krok tvůj v omyl chýlí.“ Po letech má upomínka slétá často v klášter i k dobrému starci. Jak že zněla podivná ta věta? Pevný názor! Pěkná fráse, arci! Kdo jej může míti, pokud žije? Zeloti jen a snad mravokárci. Ten však, do nějž každá vlna bije, jenž se chví jak harfa každým dechem, jemuž chůvou byla poesie, Kdokdo je pohnut každým lesů echem, citů každou vlnou, srdce tepem, každou radostí a každým vzdechem, Vv světa divadle kdo velkolepém matným bleskem vlny věčna brázdí, v reji bezděčném a často slepém, Kdokdo je pouze stín míhavý na zdi, tomu pevný názor zní jak frase, cihlou jest, jež okno ducha zazdí. Já chci vidět – svory trhám, hráze! Dobrý starče v monastýru tiši požehnán buď v svojí rovnováze! 12 Čí však ucho všecko v světě slyší, čí však oko všecko v světě vidí a čí křídlo míří v hloub i k výši, Věřvěř, ten za pevný se názor stydí, vždyť jsme všichni pouhé změny míčem; nestálost je první známkou lidí. Zůstaň při svém! – Sterým zmítán chtíčem, neb jsem člověk, zůstanu juž taký s křídly snahy i pod vášně bičem. Ku hvězdám ať vzpínám kalné zraky, ať jsem vítěz nebo sklán v zlém boji, ať jdu v slunci, v mlze nebo mraky, Lacinoulacinou ti nechám moudrost tvoji, s pevným světa názorem jest záhy v koncích každý, kdo se v půtku strojí. Sečkám, Anděl soudu až své váhy nad tvou přísnou vznese nehybností, nad mou změnou v konci naší dráhy. Stál jsi, já chtěl dál, a to mi dosti. 13
IV.
Kdys u zdi hřbitovní Kdys u zdi hřbitovní
 jsem znaven uleh’ o polední době a nepomyslel sobě, jak se tam dobře sní. V sluch v polospaní zní šept lkavých vrb a jiv, a snové pestrou vřavou jdou hlavou, sny toho, kdo byl živ. Sny děcka, s loutkou v dlani jež přešlo v dlouhé spaní, jež Smrtka vzala bílá, v rakvičku uložila a na obličej jako z vosku ztuhlý květ dala s obrázky kol celé truhly. Sny dívky, která měla mít svatbu před týdnem a pro vždy oněměla s posledním polibkem; sny matky, na své děti jež ohlédla se jen, sny kmeta bez paměti, kterému život – sen; sny šumaře a hudce, jenž v slepé žití půtce chřtán měl tak vysmolen; sny pytláka, jenž v lese u cesty zradou pad’, sny družby, v každém plese 14 jenž novým sňatkem zmlád’; sny faráře, jenž darmo na neřest zvedal bič; sny správce, jenž lid v jarmo spjal, jak chtěl jeho chtíč; sny kantora, sny blázna, jenž z chleba obce žil; sny pijáka, že prázdna vždy láhevláhev, který snil; sny lichváře, jenž v touze lkal k nebi: „Bože můj, ten svět je samá nouze!“ a hladil měšec svůj. Však nejhloub v duši moji sahá sen samovraha. To proto, že u samé zdi on ležel, sen jeho nejvíc mojí lebkou běžel. Má hlava vedle jeho hlavy, jen mezi nimi zeď, smrk nad oběma rozkládal se tmavý a tam i tu fialek jedna změť a v keři zpíval pták a odlet’ do oblak – ó ptáčku leť! Já zbyl tu, hrobu stráž. Ó mrtvý, jak se máš? Však mrtvý za zdí nedal odpověď, a jeho sen táh’ mojí hlavou jen. 15
V.
Spějí luhem poutníci Spějí luhem poutníci
 s myslí zbožnou, věřící, s rtů jim svatý splývá zpěv, nad nimi vlá korouhev. Celý kraj plá do zlata a má duše dojata, jak zří s štěpů padat květ, do mladých se stápí let. Štěpy starých jabloní, jak je vánek nakloní, střásají kol vonný sníh, ten plá v trávě, v kolejích. Květy tak a vůní jdem jako básní, jako snem, s výše, zdá se, padá zpěv, nad námi vlá korouhev. Chodíval jsem s nimi tak, zanícený blahem zrak jak se stáčel ke korouhvi, od korouhve do oblak! V středu sluncí, hvězd a lun, dobrý Bůh kde měl svůj trůn, andělů kde chvalozpěvy zněly statisíci strun! 16 A já svatou touhou plál, bych tam jednou v koutku stál, prostý žáček, v světlo světa zrak se pozvednouti bál. Víro, květe nebeský s věčných sluncí odlesky spadlý s větví věčných hvězd do kolejí prašných cest! S processím jak šel jsem dál, s květy jsem tě srovnával, s jabloně jež svým polibkem vonný větřík v cestu svál. Hvězda bílá, nachová... obé krok náš pochová, padne na ně bláto, prach všedních tužeb, malých snah. To juž úděl květů všech, sprchnout jako sen a dech; za nimi však plod se tlačí, ten já vidím na stromech! Ten já trhám, ten mi vhod; poznání jest onen plod, na stromu on pravdy roste u edenských svatých vod. Sladké květy illusí, šlapte je, ó soudruzi! V plody příští vědy, práce já se dívám bez hrůzy. 17 Blahý v šťastné závrati, mohu s vámi zpívati: Sprchni květe, zraj dál plode v kosmu valné souvrati! Spějí luhem poutníci s myslí zbožnou, věřící, s rtů jim splývá svatý zpěv, nad nimi vlá korouhev. V pršce s vonných jabloní jen se hlava nakloní, s každým květem nebeský sen o dno duše zazvoní. 18
VI.
Na jedno jsem zapomněl, Na jedno jsem zapomněl,
 ač mi hlavou skoro věky letí, jak lze, aniž bys to chtěl, příteli či bratru překážeti. Náhle v oči padne tíž, šel bys krajem světa zmdlený domů, někomu však překážíš, ale, Bože! čím a, Bože! komu? Ano, bratru, příteli; vedle sebe šli jste dálnou poutí, spolu všecko sdíleli, náhle on se nemůž’ volný hnouti. Přes jednu tys vyrost’ noc, on se děsí, závidí a bouří. Jaká démonská to moc jeho nítí krev a mozek chmouří? Chtěl být sám, kde ty jsi dnes; a co já jsem? – Zasmějte se, děti! Chtěl bych zalézt, odkopnutý pes, nikomu však nechci překážeti. 19
VII.
Na slámě v neznámé hospodě Na slámě v neznámé hospodě
 ležel jsem, vydán tak náhodě: z té vražda hleděla komory, kde dvéře neměly závory. Já čekal, každou chvíli již kdos jde – to byla pouze myš... kdos v okno ťuk’ – to netopýr... Ó divý hlavou letěl snů vír! Teď stín se mih’ kol okýnka, teď dvéře vrzly tak zlehýnka; to jistě, myslil jsem, je vrah, a růženec svůj tisk’ jsem v tmách. Po zdupané hlíně kroků sled, kdos byl tu již, kdos ke mně sed’, já slyšel, jak to přede zticha, to kočka – již mi ve tvář dýchá! Tak vlídně nocí zněl ten hlas, strach rázem s duše mojí střás’, tak teple zněl, jak z mládí zvěst, že soucit jest, že láska jest! A zvíře zhublé, kost a kůže, si našlo vedle mne své lůže, já hladil je a usnul jist, je slyše do snů sladce příst. 20
VIII.
V anděly jsem věřil v mládí, V anděly jsem věřil v mládí,
 byl to sladký sen, s námi jsou, nás mají rádi v jitro, noc i den. O ďáblech jsem pochyboval – Žití poznav tíž, kdybych, Bože, tvůj svět nemiloval, komu byl bych blíž? 21
IX.
Různí chlapi divých tváří Různí chlapi divých tváří
 k ohni usedli sisi, a jak prská a jak září, křik a smích se v jedno sváří, v drsný hlahol mísí, až mráz děsu jímal kosti v této divné společnosti. Klášter kdesi vyloupili, kde co našli, vzali, v refektáři jedli, pili, pak se v útěk dali. Šňůru perel s šíje Panny svaté, kalich stříbrný a mince zlaté ze záňadří jeden vytahoval, co si druhý víno pochvaloval z klášterního sklepu od plného čepu, do vousů si bručel jiný chlap jak hora, plný krve, špíny: „Hospodářství klaté, sper to ďábel sám, všeho bylo dost, jen žádné ženské tam!“ 22 Hořící louč jeden zvednul a mně svítil v líc, řka: „Kdo jsi?“ Jaký div, já chvěl se, zblednul... Štěstí! otrhán a bosý že jsem jako oni byl. – „Kdo jsem?jsem?“ pravím ze všech sil: dobrý„Dobrý druh a kamarád, ohřát s vámi chci se rád.“ – „Dobrá, měj si podíl svůj, však též něco vypravuj, že jsi taškář, důkaz dej, o svých kouscích povídej!“ Deset jako dračích očí v minutě se ke mně točí, zvědavost plá v každé líci. A já začal zoufající. Buď mi, Bože, milostiv, tak jsem nelhal jaktěživ! Hlaholící zprvu smích brzy tlumil se, pak ztich’, z hříchů mých a vin pozvedal se stín, na ty lotry kles’, knihu v ruce vznes’, v které mohl číst každý vlastní list, každý vlastní tíž. – Nechali mne již, oheň zhas’ a v dálce tměl se les. Ticho, nevím, jestli kdo z nich spal, já jsem vstal a od ohně se plazil dál a dál, pak tmou noční kryt, krok můj ztajil mech, 23 v divý dal se spěch, až mi jitra svit vrátil v duši bezpečí a klid. Však ty, Bože, víš, po letech když kolem sebe zřím, sám ty rozsoudíš, zdali patřím k nejhorším; věř, mráz probíhá mi kosti z celé tvého světa společnosti. 24
X.
Jako poutník šel jsem světem, Jako poutník šel jsem světem,
 zamyslil se nad dítětem i nad kmetem též; viděl květ i zralé plody, ve všem spor a málo shody, celkem klam a lež. Měl jsem hůl, ta víra slula,slula (dlouho dost se neohnula, zlomila se v sled,)sled), klobouk s škeblí od Jordánu a chuť, hledět vždycky k ránu v nový ruch a vzlet. Tak jsem kráčel, zřel vše divy. Na hrob stařec mdlý a sivý klepám, však ne rád; zlomenou hůl v kamna hoďte, s škeblemi, ó děti, pojďte, budeme si hrát! 25
XI.
Pohostinný klášter jednou přijal Pohostinný klášter jednou přijal
 mne v svou starou, zasmušilou zeď, pod okénkem záhon resed, fijal, kosatců a hyacintů změť. Missál tu, pln starých initial, děl k mé obraznosti: Leť! A juž letla k nivám Italie přes hor temena a ladný svah; upomínka křídlem v skráň mi bije a já za ní roztoužený táh’; duší hrají staré melodie, líbám svaté země práh. Tentýž klášter, jak zde. Jednou z rána v mřížích jeho okénka jsem stál, divou touhou duše byla zdrána, v srdci bouřil nezkojený žal. Klášter ten slul Fonte Avellana, na zdi starý nápis plál. A já v duchu poutníka jsem viděl, vyhnance a pěvce zároveň, hněvem vřel, teď stejně nenáviděl, jak dřív lásky zažeh’ pochodeň! V ráz já za svůj malý bol se styděl, patře v jeho skutků žeň. 26 Zde stál Dante! – A já cítil křídla se v mé duši slabé vznášeti, oheň proudil v krvi, která stydla... obraz ten v mé zůstal paměti. Kde duch mřel, jenž u krásy stál zřídla, i ty, srdce, můžeš trpěti! Po letech ta upomínka smavá letla za mnou z jihu na sever; tak Bůh vždycky v žal nám úkoj dává, po bouři se vrací svatvečer. Srdce! v bolesti je tvoje sláva – ale těchu každou ber! 27
XII.
Včera šel jsem kolem Kapitolu, Včera šel jsem kolem Kapitolu,
 zástup lidí tam a zřeli dolů – dva, hle, v jámě, třetí se k nim chýlí, a juž mramor vytahují bílý. Krásná socha v staré římské říze v slunce naší doby hledí cize, moudří nad ní hlavy dohromady, ký to bůh, si nevěděli rady. A já myslí letěl do daleka... věky, věky přede mnou jak řeka, já zřel opět na severu kdesi zástup lidí, hlavy dolů věsí. Kopají a vytahují z hlíny opět sochu – Tento lid byl jiný, cizí mi v svém chování i kroji. Přistoup’ jsem k nim, nad sochou jak stojí. Jaký svatý? Tázali se mnozí... Ne, to bůh, děl jiný. – Jsou však bozi? A dál v divém citu šla má noha, zde lid neznal jsem, však dobře – boha. 28
XIII.
Bába moje vyprávěla,vyprávěla Bába moje vyprávěla,vyprávěla
 (u křtu mého byla)byla), zdravím prý se tvářička má rděla růžová a bílá; spal jsem celý obřad svatý klidně, usmíval se ze sna vlídně, anděl za mnou stál, v duši nebes mír mi vál. Kmotra vážně odpovídá na otázky kněze, bába v tom stín jakýs zhlídá, kterak zvolna leze, po kruchtě se plíží, dolů stáčí a má tvář se náhle mračí; démon za mnou stál, anděl před ním prchnul v dál. „Odříkáš se Satanáše?“ tázal se kněz právě; a já vykřik’ náhle plaše, zalkal usedavě. Mlčení tu kmotry polekané přehled’ kněz, dál s rtů mu kane: 29 „i všech jeho skutků? i též jeho pýchy?“ Já prý zas byl tichý, ale na mé tváři zbyla stopa smutku. Rost’ jsem, do světa se vydal záhy, viděl mnohý lid a mnohý kraj, prošel hvozdy, moře břeh, skal prahy, mnoho čet’ a slyšel mnohou báj. Snil a přemítal, stín vždy za mnou stál, do snu v blahu největším vždy reptal, v modlitby mé tvrdošijně šeptal: „Mým jsi, hleď, kmotry neslyšel kněz odpověď; nárok na tě mám, nejsem hrozný, jak se zdám, nemusíš se bát, dřív mne dlužno znát.“ Za mnou stál tak v Kolossea rumech, ba i, Kriste, na tvé Golgotě! v huku mořských vln, v pralesu šumech kosmem hřměl a dřímal ve hmotě; prosák’ radost, bol, Boha druhý pól, posměšně vždy v modlitby mé hýkal: „Vždyť jsi mne se neodříkal!“ V očích děv se smál, a já prchal dál, číší na mne blysk’, řka: „Jsem sláva, zisk!“ Ba, já dobře vím, 30 bude státi kdys u mého lože v chvíli poslední; tenkrát pohledni s celou láskou svojí na mne, Bože! Je-li pólem tvým štvaným, prokletým, notou z tvého padší ze souzvuku, pak nad ložem mým za mé boly, snahy, touhy budiž skončen boj váš dlouhý – podejte si ruku! 31
XIV.
Já neumlknu, pokud jen mohu, Já neumlknu, pokud jen mohu,
 vím, co jsem dlužen sobě i Bohu i bratru, který mi naslouchá rád; dám ochotně všecko, co mohu dát, dítěti úsměv, junu stisk dlaní, milencům požehnání, trpícím píseň o naději, avšak nejraději mroucím blahopřání. 32
XV.
Žoldáků sbor Žoldáků sbor
 valil se s hor, řinčeli oštěpy, řinčeli palaši, jako když vánice v dálku je unáší; já stál a snil jsem v pohorské salaši – a myslil, co se tu řítí – to pravé jest žití! Studentův shluk, mandolin zvuk, hnali se okolo v dvojstupu, v hromadě, mizeli v mandloní kvetoucí zahradě; já stál a snil jsem v sevillské posadě – a myslil, co se tu řítí – to pravé jest žití! Chřest kastanět... líčko a ret, broskev a jahoda v líbezném souzvuku, smály se, zvedly se, vedly se za ruku – a já stál zamyšlen starého u buku a myslil, co se tu řítí – to pravé jest žití! 33 Ponurý dav plešatých hlav, kapuce, taláry, růžence, provazy, arkády klášterní průvod ten obchází – já stál a patřil jsem v askese obrazy a myslil, co se tu řítí, – to pravé jest žití! Všecko to tam! Teď sám jen a sám dívám se v jezera, zrcadla hor, v hlubinu moří všech, ve hvězdný sbor – a ptám se, v duši své starý ten spor: Zda vše, co v nic tu se řítí, ó Bože, zda to je žití? 34
XVI.
To bylo v dubnu. Mladý Máj To bylo v dubnu. Mladý Máj
 u skály pískal na šalmaj, to čacký byl a silný jun, ve každém dechu plno strun. To bylo v červnu. Umdlená tam stálo Léto – sirena, jí s vlasů padal květ a květ, hvozd v šumu tich’, pták přestal pět. To bylo v říjnu. Přes lada běžela vzteklá Maenada, vlas rozpoutaný, hnědý prs jí břečtan halil, chmele trs. To bylo v lednu. Pustý sad, bez ptáka luh, u dvorce vrat se krčil žebrák smutný, tich, na oděvu i vousu sníh. A já tím šel a já vše zřel, a v hloubi srdce k sobě děl: Táž scenerie bude plát v zrak zmdlený mi – ach, kolikrát! 35
XVII.
Cos ještě vře Cos ještě vře
 a k světlu tře se srdce, srdce v tobě! Jsi v podvečeru, v poledni? Či jsou to jiskry poslední,poslední (Ó uvaž to a pohledni!)pohledni!), jež v slední plají mdlobě? Máš znovu vstát, či jíti spat, máš ubít, co plá v tobě? Máš ještě síly v nový boj a svár a vřavu, nepokoj? Či lépe, rubáš si již stroj a zvykej si, spát v hrobě? Ve výhni tvé se dál to rve; vím, trapné to i tobě! Vím, marná je ta řež, co ještě, srdce, chceš? V ten podvod, faleš, zradu, lež, rci – cítíš sílu v sobě? 36
XVIII.
V hospodě kdes poutník unavený V hospodě kdes poutník unavený
 nocleh ždál jsem, vlídně byl mi přán, měkké lože, čtyři bílé stěny, leh’ jsem klidně, svojí dumy pán. Chtěl jsem usnouti – v tom v jizbě vedle dětský pláč se ozval, žalně zněl, chvíli lkal, já mnil, že ztichne hnedle, v tom však hlasněj zazněl a se chvěl. Dítě trpí – co, nemůže říci. Noc je dlouhá – vědět jen a znát, proč tak pláče? – Rychle zhasím svíci, stáhnu přikrývku a toužím spát. Ale dítě neunavně kvílí... Věčný Bože, co v tom pláči zní? Matka darmo nad lože se chýlí, otec beze rady patří k ní. Proč to dítě naříká a pláče? Poutníkem na žití prahu jest, starého zde budí chodce, spáče, lidskou bídou, poutí věčných hvězd. 37 A já ptám se: Kdo v tom lépe jesti, dítě prosté, či já, vše jenž znám, ztracené já, ono příští štěstí, spolu svorní v tom: Vše k čemu, kam? Tak jsem snil – konečně dítě ztichlo, všecko spalo, dále kráčel čas... Mně však u srdce to divně pichlo, chtěl bych sám jak dítě plakat zas. 38
XIX.
Já lásky jsem v žití nepoznal Já lásky jsem v žití nepoznal
 a vždycky kráčel dál a dál. Já znal ji toliko z doslechu, jak sladká prý jest na mechu. A jak je líbezná v poduškách, kam klesneš v hedvábný jak prach. Však sladká tu, tam líbezná, já viděl, jak je vítězná. Šel městem jsem, tož v Němcích kdes, kol pik a halaparten les. Hluk v lidu, bubny zavíří a vše se hnalo k pranýři, Jenžjenž v prostřed malého rynku čněl; na pranýři hoch mladý dlel. Já neptal se, zda vraždil, krad’, já pouze viděl, že jest mlád. A hle, tu divokou směsicí jsem viděl drát se dívčici. A chůze její byla let, jejž voják nemoh’ zadržet. 39 A její oko – to byl blesk, až před ním pancířů bled’ lesk. A než se kdokoliv nadít moh’, již byla dívka, kde byl hoch. On polonahý u kůlu byl, pár holomků jej v záda bil. A jak jej bili, nevydal řev, a z pranýře tekla jeho krev. A dívka se tam svíjela, a lačným rtem krev vpíjela. A žhoucí k němu vznášela zrak, a byla při tom krásná tak! Ba měla v očích plno hvězd... Tu cítil jsem, co láska jest! 40
XX.
Já bábu měl, ta mříti si dlouho zvykala, Já bábu měl, ta mříti si dlouho zvykala,
 a na pohled vždy v smutku jen toto říkala: „To pravé, všeho zmar i květ, pochopit svět!“ Ó bábo, bábo má, ach kolikrát bych s tebou hádat chtěl se a o pravdu rvát, tu, v které jest peklo i nebe: Pochopit sebe! 41
XXI.
Nový den, nový den Nový den, nový den
 zas mi svítí do oken, nová cesta, nový cíl, jaks mi, Bože, stanovil! Nová noc, nová noc, kdo mi přijde na pomoc? Kéž mi aspoň nové sny svítí staré do Vesny! 42
XXII.
Stále dál a stále dál Stále dál a stále dál
 podél moří, středem skal, něco hledám, včera, dnes, snad to cesta do nebes? Zde ji nenajdu, to vím, nepoví to žalm ni rým, netají to záhyb cest, sotva že ji zná taj hvězd. Něco hledám. Je to Bůh? JáJe to veškerenstva ruch? Je to lásky sladký klam? Je to pravda? Nevím sám! A zas dále musím jít, měsíc nad hlavou jak štít a svět kolem jako báj, všemu tajem, sobě taj. Umru. Jedno. Zítra, hned... nový nastane zas let, nová radost, nový děs... To snad cesta do nebes? 43
XXIII.
Té země plachý host Té země plachý host
 se dívám na věčnost, jak děcko na svou novou loutku, a v urážky a boj a citů nepokoj se ptám, kde je ten stroj, jímž všecko živo očím pro pochoutku? A slyším vřavu, ruch... Ó pouze v té jest Bůh, v té tkáni vesmíra i v každém outku! A překonán a sám rád klesám v náruč tmám, jak žebrák v smutku lkám, jenž na tvrdý chléb pláče ve svém koutku. 44
XXIV.
Různé kraje, divný lid, Různé kraje, divný lid,
 boží země, všichni boží děti; moslím, protestant i žid, vím to, v srdci radost, klid, budou jednou jednu hymnu pěti. Všecky zladí lásky cit, všichni padnou sobě do objetí! Moslím, protestant i žid, nechají, co dělilo je, být, boží země budou boží děti. Strach mám, nemohu to skrýt, co tak všichni jeden svátek světí, Moslím, protestant i žid, katolík bych nemusil se rdít, stranou stát, kde s nimi chtěl bych pěti. Ptám se patře v hvězdný třpyt, slyše stromů šumot, ševel snětí: „Proč byl’s, Kriste, na kříž vbit? Moslím, protestant i žid i já – všichni jsme přec tvoje děti!“ 45
XXV.
Odhalil prý kdosi nový svět. Odhalil prý kdosi nový svět.
 Má být za to žehnán, má být klet? V novém světě starý člověk zas věčný stín v přírody věčný jas. Nebylo by, Pane, mnohem líp člověku dát novou krev a vtip a pak sílu v nové lásky květ? To by teprve byl – Nový svět! 46
XXVI.
Kam se hneš, kudy jdeš, Kam se hneš, kudy jdeš,
 staré známé nalezneš, ten se směje, ten si stýská, onen kleje, jiný píská, darebáci, dobrotiska. Divnou má to Pánbůh spřež! Vášně své chyť na otěž, ježkem proti všem se zjež, zpívej podle cizí noty, dnes hvězd sluha, zítra hmoty, vrhni v moře nejistoty přesvědčení své jak věž. V mrazu běž a v slunci lež, všady zrada, klam a lež, zmlkni v pusté resignaci, jak se mořem ptáče ztrácí, rozhlahol se v lidskou práci, jako zvonů zvučná spěž. Dvakrát měř a jednou řež, kde jen staneš, kam se hneš, hrob tě čeká mlčenlivý, spolkne chyby tvé i divy. Jeden zákon věčně živý: V posled je to jedno též! 47
XXVII.
Ptá se slunce paprslek, Ptá se slunce paprslek,
 komu bude vděk? Žebrákovi v cestu vběhne, ještěrce v skrýš zimní šlehne, prchne tu a tam se nehne, tomu šíp a tomu lék. Ptá se vody krůpěje, komu v cestě je? Úkoj žíznivému ptáku, rosou svlačci, duhou mraku, perlou znavenému zraku a všem symbol naděje. Tak se nesmím rovněž ptát, co lze komu dát: jedněm stín a druhým plamen, jedněm poušť a druhým pramen, a kdo zvedne na mne kámen, zda smím jemu lát? 48
XXVIII.
S divným kmochem v krčmě lesní S divným kmochem v krčmě lesní
 v kostky hrál jsem kdysi, předtuchy a snové děsní v zábavu se mísí; dohrát nemoh’ žádný z nás, na hodinách prchal čas, teď já lepší, pak on zas... Krčmář, netrpěliv u kamen, bručel jen. „Nechte toho, dohrajete sotva, druh dřív druha znaví, lesť mu silou, naděj tvoje kotva!“ moudrý krčmář praví: „Nechte toho, jděte spat, ty jsi znaven, on má hlad“... Ach, jak často kolikrát na to, co zde šlapu tvoji zem, Bože, vzpomněl jsem! 49
XXIX.
Celého křesťanstva veškeré zvony Celého křesťanstva veškeré zvony
 slyšel jsem poutí svou do snů mi hrát, velebné tóny i lkající stony, hřímavý zvuků vichr a spád, kdybych však stát měl, smrti již blízký, na konci světa, zvon rodné vísky chtěl bych z té směsice rozeznat! Severu na sněžných, mlhavých pláních, smrti kde rubáš se na všecko klad’, na jihu v krajkových zvonicích, báních, přes Alpy, z pustin, jezer a lad, života symbol i jeho snahy, hrály ty zvony v kraj mojí dráhy, a já jim vždycky naslouchal rád. V srdci však hluboko utkvěl mi jeden! Ó tento jen slyšeti jedenkrát! zašlé zpět do vesny, v mladosti eden do písní lákal, do poupat! Ó zněte mi celého křesťanstva zvony, vy velebné tóny, vy lkající stony, ten jeden z vás pouze rozeznat! 50
XXX.
Já zřel divy světů všech, Já zřel divy světů všech,
 já též prošel různé kraje, a já cítil boží dech, nad vším jako vítr vlaje. Sluje dnes všem: „Dějiny!“ „Boj o život!“ sluje zítra, výsledky zřím – příčiny, ty se tají v hloubi nitra. Nám lze středem všeho jít, snažit se a chápat všecko! Z prsu velké změny pít vděčně jako kmet i děcko. Najdem cos, či nenajdem, chytnem krůpěj, či ret spráhne? V konec všecky srovná zem, Nic nás k svému klínu stáhne. A ta moudrost veškerá a ta láska a to chtění, fantasie, nádhera, kaleidoskop, jenž se mění. A to plání v budoucnost a ta víra v poesii? – Zmlknu raděj, plachý host, na spící jsem šlápnul zmiji. 51
XXXI.
S prapory a fábory S prapory a fábory
 kolem mne šlo procesí. Jděte dále za hory, jděte dále přes lesy, a ta vaše píseň sladká k poctě Panny, Jezulátka rozletiž se nebesy! Vaše pouť mne neláká, nechci vaše procesí; vidím táhnout oblaka, za nimi v skal útesy, půjdu sám, kde sosny kvílí, v noci, tichu – ty mi zbyly – duše těchu najde si. Zašli – písně hlahol ztich’, zniklo v dálce procesí... Na mé čelo kdosi dých’, cítím, nic mne nezděsí. V konec pouti, hlas mi vece, hochu, na šíj kdosi přece obrázek ti zavěsí! 52
XXXII.
Cestou jsem si zpíval, Cestou jsem si zpíval,
 nepomyslil na lidi; kos i drozd i vrabec v poli se mnou pěli ve svévoli, však nás Pán Bůh roztřídí. Každý z nich jen sobě zpíval, žádný z nich se nedomníval, že jej o tu krůpěj zpěvu zlobný jazyk ošidí. Kos i drozd i vrabec v poli, publikum jich – keř a strom... Do mne kdosi prásknul holí, že prý zpívám „po někom!“ Chyba lávky, milý brachu, na tuto zeď škoda hrachu, také z tebe nemám strachu, jak chci, zpívám, co dá Bůh, škoda – že se plazíš v prachu, co mou říší – volný vzduch! 53
XXXIII.
Každá duše, jež tu jde i stane, Každá duše, jež tu jde i stane,
 najde jednou svoje Gethsemane, kde se zeptá v bojích neustálých: „Možno, Pane, odnít mi ten kalich?“ Je pln slz, krve, je pln žluče, zrak se kalí, srdce divě tluče, marné prosby – příroda kol němáněmá, a Bůh proto odpovědí nemá. To se často opakuje v žití. Vždy se tážeš – a zas musíš píti, v posled celý život v bojích stálých je ti jeden utrpení kalich. A tu konečně Pán smiluje se, bledá Smrt se v posled k tobě snese, kalich vezme, plný slzí, žluče, smířen ty jí klesneš do náruče. Ale často stane se – Smrt váhá, sil je míň a strmější jest dráha, pot po skráni stéká v kapkách stálých: „Možno, Pane, odnít mi ten kalich?“ 54 Hlas dí na to: „Nelze. Dopij ke dnu, já se za ním velkou zoří zvednu, právě v tom, že vypíjíš ho celý, člověk silný jsi i athlet bdělý. Kristus pil jej – trpčejší byl věru, vypij svůj, když dávám ti jej, beru tobě možnost zvšednět v středu malých“ – S úsměvem své spásy piju kalich! 55
XXXIV.
Dokud něco říci musím, Dokud něco říci musím,
 vždy svou sílu k písni zkusím, ať se líbí komukoli; nejsem víc než ptáče v poli. Ten mu naslouchá jak zmámen, a ten po něm hodí kámen, a pták letí a pták zpívá... Tak to bylo od jakživa! 56
XXXV.
Jdu tak světem, kam se noha Jdu tak světem, kam se noha
 bez naděje šine, hledám klid a hledám Boha... Kraje stále jiné kynou oku, kynou duši, která tuší dál je za těmi, jež cesta mine. Jdu tak stále; dnes či zítra smrt je malá změna: Odletí cos z mého nitra, duše roztoužená, květ se zavře pro vše časy... či v tůň krásy, lásky pohrouží se beze jména? Jdu tak dále. Nevím, hádám, jdu tak v nejistotě, křídla duši dát si žádám, neklnu však hmotě. Teprv obě v plesu, bolu zazní spolu v lidstva hluboké a pravé notě. 57
XXXVI.
Halí se zas keř i strom Halí se zas keř i strom
 v rudobílý květ, šípkem skví se skalný lom, písní chví se snět; já tou krásou kráčeje květ jsem zvednul z koleje, ten měl lístků pět. Bože! Co jsem četl z nich! V prvním Mládí ples, v druhém Lásky teplý jih k spánku se mi snes’, v třetím zněla přesladká o Štěstí mi pohádka, již jsem slýchal kdes. Čtvrtý dýchal Nadějí, pátý pravil: V Klid bouřnou žití peřejí odvahy máš jít? A než dal jsem odpověď, vítr šeptnul: „LístkuLístku, leť! a lupínek – lít’. 58 Tak jsem držel na dlani v posled holý stvol a jen vrásku na skráni a jen v srdci bol! Mládí, Láska, Naděje, Štěstí, Klid! – Vše rozvěje vichr, jenž hřmí kol. V přírody tak lesk i jas kráčím – bledý stín; pro jiného roste klas – mně jen žlutý blín, nezvednu víc jeden květ, které sype šípků snět v lučin smavý klín! 59
XXXVII.
Z venkovské školy viděl jsem Z venkovské školy viděl jsem
 vyběhnout dětí celý sněm, to bylo křiku a smíchu! Já chodec stranou stál v tichu. Zřel buclatá líčka, zřel kučery a oči tak plné důvěry, tu lehkost v kroku a skoku, tu radost desíti roků! V mé nitro, v dumy, jež ztracené, sny bleskly mladosti zlacené a tály zvolna v snění: Ó lidstvo, s tebou zle není! Dokavad zdravou mládež máš, vždy zbystříš zrak a vzpružíš páž, tvůj stihnout cíl se zdaří, až budem v hrobě mimy staří. Ó děti, v bídu pozdních let, jen vámi krásy trvá květ, jásejte v křiku a smíchu! – Já chodec stranou dlím v tichu... 60
XXXVIII.
Z všeho, co najdeme na světě tom, Z všeho, co najdeme na světě tom,
 ať v slzách, ať v radostí tuše, ať nebe se usmívá, ať bouří hrom, ať květy plá, sdrán ať je života strom, v sled vlastní jen zbude nám Duše. S dlaně Tvůrce spadlý jabloňový květ, – proč jen můžem zvadlý přinésti jej zpět? Z všeho, co najdeme na světě tom, ať los nás tříská či hladí, ať nebe se usmívá, ať bouří hrom, ať květy plá, sdrán ať je života strom, přec nejdražší bylo jen Mládí! S dlaně Tvůrce spadlý jasmínový květ, – proč jen můžem zvadlý přinésti jej zpět? Z všeho, co najdeme na světě tom, ať s Bohem či ďáblem je sázka, ať nebe se usmívá, ať bouří hrom, ať květy plá, sdrán ať je života strom, v sled největší dar byla Láska! 61 S dlaně Tvůrce spadlý granátový květ, – proč jen můžem zvadlý přinésti jej zpět? Tak jsem si zpíval cestou podle skal a vedle mne se kdosi zachechtal a vedle kdosi přitlumeně lkal: Ó Duše! ó Lásko!! ó Mládí!!! Že nelze nám čistý trojí ten květ ve smrti hodině Tvůrci dát zpět, jak druhdy kvet’, že nejvíc v něm vichřice řádí! Tak jsem se stokrát cestou svou ptal u moře, v pralesích, ve stínu skal, vždy kdosi se chechtal a kdosi se smál a já jen lkal, ten život dál ku hrobu pádí – Ó Duše! ó Lásko!l ó Mládí!!! 62
XXXIX.
Svíjíme se, svíjíme Svíjíme se, svíjíme
 každý pod svým bičem, nadšením se zpíjíme, touhou, nebo chtíčem. Ztracený ráj před námi... Bouří jdeme, mlhami, kdo jde s pravým klíčem? Svorou těžkou, železnou, dnes juž rezovatá – k ráji cestou bezmeznou zavřena jsou vrata, klíč ten Láska, onen Naděj, Resignaci vezmi raděj! Sám si děláš kata! Svíjíme se, svíjíme červ jak zašlápnutý, pravý cíl snad míjíme. Přímý, nepohnutý nad námi ten vyčnívá. V hloubi pláč náš doznívá nikým nepojmutý... 63
XL.
Mezi horstva velikány Mezi horstva velikány
 zabloudil jsem kdys. Stráně bystřinami zdrány, balvany kol rozmetány. Jako úzký vlisvlys kolem stavby strmé věže stezka táhla se, pod ní vodopádu lkání, vlna, oř kde bez otěže, zmítala se v doznívání v sterém ohlase. Orel velký nad kaskadou hřímajících vod nezastrašen jejich vádou, vzduchů král svých křídel vládou, mihal se jak bod. Krok dle řečiště se šinul níž, kde půdy sklon přerván v hlubinu se ztrácel, lidský hlas kde v jeku hynul a se hlukem utrmácel v zmírající tón. 64 Co teď počít? – Moje cesta ztrácela se v tmách. Jako rozbořená města, která Bůh svou kletbou trestá, skalin hrot a práh. Nemám křídel orla k výši nad ručej se vznést, zpátky jít – mne mdloba jímá, rád jsem, že jen z nouze dýši, nuž ať proud mi, jenž tu hřímá, kolébavkou jest! Velké vody padající, věčna varhany! Skály s blesky zrytou lící, zvyklé na sníh, na vichřici, buďte vítány! Tlumok šinu pod mdlou hlavu stulen v řasný šat, nechám buráceti vody, hroty skal žhnout v zlatohlavu a pln úkoje a shody pokusím se spat. Jaká noc a jaké snění v této poušti skal! Strmější než v zoři denní, v šera rubáš zahalení v nekonečnou dál sněžní obři trčí kolem v černý jak noc vzduchvzduch, po životě stopy ani... Nehostinným štěrku polem vod jen šumné dopadání v znavený zní sluch. 65 Pouště, strže, regiony hrůzy, zděšení! Slyš, proud jako puklé zvony z jásotu se mění v stony zmaru, zničení! Zde snad smrti tajuplná s žitím spona je, síla, velikost v ní mluví, když ta zpívající vlna v klíně země, staré chůvy, v echa roztaje! Usnout nelze – chodí kdosi v šeru skalných stěn – cestu hledá ven a prosí... Na protěži v kapkách rosy zmírá smutně den. A když hvězdy posléz vzplanou v tuto skalnou číš, pak jen souzvuk, hudba, krása, jež plát, zníti nepřestanou, dí mi, hymna mnohohlasá, oč jsem nebi blíž! 66
XLI.
Ahasver prý chodí světem, Ahasver prý chodí světem,
 stověký to brach, sněhem zimy, jara květem, oděv – cár a prach. Šedá kštice a tvář zryta bojem dnem i snem, v hlubokých však očích kmitá cos mu plamenem. Báji tu jsem v mládí slyšel nevím kolikrát. Kdyby někdy vstříc mi vyšel, viděl bych jej rád! Na mnohé své dlouhé pouti u záhybu cest v tvář mu aspoň pohlédnouti, dávný můj sen jest. Často na ledovců štítu, neb kde moře břeh, snil jsem – mžik a vystoupí tu jako žil v mých snech. Ale darmo, jakby stále se mi vyhýbal, sám jsem kráčel světem dále, se mnou jeho žal. 67 Až do tváře mojí vrhnul hlubé vrásky čas, šíj mou hrdou k zemi strhnul, sníh střás’ na můj vlas. V pohorské to bylo chatě, kam jsem vkročil kdys, proti mně stín kráčí v chvatě: Bratře můj, to ty’s! Vzpínám ruce, přelud pouhý zmizel, jak se mih’, a já pohřben v moře touhy leh’ jsem v lože tich. Z rána všecko vysvětleno: Na zdi v zrcadle, vstříc jež dveřím pověšeno. tahy uvadlé, Vlastnívlastní tahy, tvář má zrytá kynuly blíž sem i zář, jež mi v očích kmitá věčným plamenem. A já cítil symbol jasně halící se v klam jako pravda v roucho básně: Ahasver jsem sám! 68
XLII.
Moje dumy, moje smutky Moje dumy, moje smutky
 vzrušily dnes malé sutky, které vlídný hostitel k chleba skývě, vína číši postavil v mé jizby tiši, abych se čím bavit měl. Drobný, jemný písek bílý zvolna splývá a se chýlí, tiše stéká níž a níž, zrnko padá, jak se mihnemihne, v letu jedno druhé stihne a juž sutky obracíš. Hodina! – Zda možná je to? Uprchla mi v hříčce této, obracím již sutky zas, cítím pouze s palným bolem, tichým křídlem tíhne kolem neúprosný katan – Čas. Hodiny vy přesýpací! Jak váš písek tak se kácí v propast písek našich dnů! Při vší práci, při všem trudu, při vší snaze, při všem bludu život písek, hříčka snů. 69 Vy jste symbol žití věru! – Ale nejste, jak vás beru, jste jak život špatný vtip; jste jen lhavý symbol žití, neb to nelze obrátiti, dojde-li, a začít líp! 70
XLIII.
Na chrámových stupních kajicnice Na chrámových stupních kajicnice
 stojí prostovlasy v režných kytlích, oči rudé pláčem, bledé líce; z náměstí v tom vjíždí do ulice s hlavou ostříhanou v hrubých pytlích ke krku až, oslí ocas v ruce, trestanců řad veden ku pranýři, v holomků a katanů svých shluce. Vozy duní, temně bubny víří, halas divý, smích a povyk davu letí od kašny až ku arkýři, zvony kvílí... kohos na popravu vedou kolem, v město vjezd král slaví. A já v mysli svěžest a chlad trávy, lány k nebi lnoucí klasů zlatem, z toho víru divým prchám chvatem, tam kde ticho, úkoj s nebe splývá a jen cvrček v hvězdných nocích zpívá... 71
XLIV.
Pokosené luhy v záři měsíčné! Pokosené luhy v záři měsíčné!
 Jaká vůně sytá, jaký země oddech, jaké zjevy, stíny, tvary rozličné, jaká svěžest v květech, jaká zralost v plodech! Matko země, mladá stejné po věky, odkud v tvoje žíly vždy ten dech a žáry? Po všech katastrofách síla, bezděky v nové vtělovat se dechy, tóny, tvary? Pokosené luhy v slunci poledním, z vůně vaší cítím země oddychání, až s tím dechem jedním, mocným, výsledním splyne v akkord každý sen můj i mé přání. Matko země, mladá, z kostí dětí svých nesmrtelnost piješ, odvahu i vzlety, poupaty a květy zkrušit led a sníh, ptákům ztužit křídla v let za nové světy. A já v moři vůně kráčím jako v snáchsnách, s duší tvojí, matko, duše má se mísí, a nad strží kosmu, jako na nitkách vlastní příze pavouk, chvěje se a visí... 72
XLV.
V osudů lidských tajemnou knihu V osudů lidských tajemnou knihu
 jsem nahled’ nejedenkrát, poznal jsem lidstva veškerou tíhu, shon jeho i marný chvat. Viděl jsem často trpěti svaté, a dobré slyšel jsem lkát, viděl jsem silné otroctvím spjaté svých dlaní okovy rvát. Viděl jsem často na trůnech pýchu a lotry slyšel ctnosti se smát, viděl jsem četné neřesti mnichů, tvůj, Kriste, hyzditi šat! Viděl jsem krále s krutostí ďasů i srdce svým obětem rvát, slyšel jsem věštce velebit krásu, a proto na pranýři stát. Viděl jsem v slzách bolesti lásku a pravdě slyšel jsem lát, že těžko říci, kdo nesl masku, zda oběť neb její kat. Toto vše zpilo duší mou zmatkem, že musím dál vždy se brát, největším pro mne že bude svátkem jen spáti, s poklidem spát! 73
XLVI.
Mně vždycky Noc je svatá, Mně vždycky Noc je svatá,
 včera i dnes, s ní vždycky úkoj chvátá, jenž roste v ples. Toť hranice je úzká různých dvou dnů, toť malá stezka kluzká z žití v říš snů. A jak jdu touto drahou včera i dnes, zřím, slzí živen vlahou, kvést nepenthes. Jej natrhám si v kytku – krátký jen mžik dne poslednímu zbytku vzlyknu jen: dík! 74
XLVII.
Bledý měsíc nad lesy Bledý měsíc nad lesy
 hoří jako lampa duchů, v hloubi i skal nad tesy, nikde vánku ani ruchu. Chtěl bych věru jako on dávno mrtvý v dál se řítit, v lidstva bouř a stálý shon.shon jak on svítit, svítit, svítit! Vím, žár slunce lepší jest, vydá víc pro život země; avšak měsíc v středu hvězd plá tak důvěrně a jemně. Slunce živé – mrtvý on, ono živí, on však léčí, šťastný byl bych v lidstva shon takou hovořiti řečí. Těšit zem – plout nebesy, vzbouzet sen a křísit tuchu.. Bledý měsíc nad lesy hoří jako lampa duchů. 75
XLVIII.
Nebe tmí se ze všech stran, Nebe tmí se ze všech stran,
 z dálky duní hrom, suchou travou táhne van, zlehka zčeří strom. Zdráv buď, vánku, před bouří! V spráhlé země líc šlehneš, než to zabouří vůní dívčích kštic. Střeseš s listí bílý prach, pták tě pozdraví, padneš v srdce, jímž vlá strach, křídlem únavy. Lásko! ty jsi vánek ten v jitra úsvitu, pučíš jako sladký sen v ňader úkrytu. Než bouř začne, život sám, burácet a hřmít, jasný paprslek jsi tmám, sladký dech a svit. Padlas květ jak porosen na osmáhlou šíj – A teď vichry v útok jen, a teď hrome bij! 76
XLIX.
Ze starého refektáře Ze starého refektáře
 starý mnich zavedl mne do libráře. Co tu knih! V bílém, žlutém pergameně ku stropu na každé stěně, v zrak mi dav jich nesečteně se tu mih’. „Bav se, než se opat vrátí!“ ke mně děl. „Psaliť hříšníci i svatí řad těch děl. Kde obsáhneš země sferu, celá lidská moudrost věru v klenby té se tlačí šeru...“ Odešel. A já stál jsem mezi svazky sám a sám! Bože, co tu snů a lásky, plam a plam! V litery vše chladné slito, na hřbet zdobným písmem vryto v žaltáře i na varyto, tu i tam! 77 Augustin i Laktanc tady s OvidemOvidem, k nim se tlačí Euklid zády v pěvců sněm, algebra i alchymie, všecko jásá, všecko žije, splítá staré utopie starým snem. Stojím tady nerozhodnut krátký mžik; v tom zrak upnu jako bodnut na žebřík, v patro vyšší on se zvedal, zbožný bratr snad tam hledal citát – zvon však čas mu nedal, jak sem vnik’. Chutě za ním k oné výši chci se dát, náhle slyším v chmurné tíši smát se, smát... Hlednu blíž, tam v klenby stíně, jako pavouk v pavučině, divný zjev se chechtal líně, chlup a hnát. Malý rarach, jak jej bájí stará zvěst, pod římsy se stínem tají, škleb a lest 78 v pitvorné mu tváři hrály, jejíž rty se šklebně smály, poznal jsem, ten netvor malý Satan jest. A již syčel sykem zmije ke mně v hloub: „Věda vaše, poesie? Jakýs troup! Kde je pravda? – Co ten hlásá, čím se druhý bujně kasá, malicherná, směšná chasa, kam jsi stoup’. Pohleď k stropu, starý malíř v blázna snech za mizerný mnichů halíř co tam vdech’? Otec-Bůh ve slávě svojí v mraků vír, jenž kol se rojí, hodil svět jak hračku svoji v let a běh. Pod ním bradáčů se kupí valný sněm, tváře orlí, tváře supí, lačným rtem ten se hádá, onen měří, onen zoufá, jiný věří, na žhavém co slétá peří anděl sem. 79 Z jeho úst se blána vine v blíž i dál: Svět a divy, jimiž kyne, v spor jsem dal jejich moudré disputaci, jejich klopotě i práci, abych, kde jich um se ztrácí, dál se smál. V tom je moudrost světa všecka, hádej, piš! S vůlí obra, srdcem děcka, kam chceš výš? Já tu jeho frašku hlídám, vysmívám se vašim bídám, sylogismům, hračkám, hnidám – pochopíš?“ – S chechtem znik’ mi. Přešla rázem všecka chuť zapřísti se zeměplazem v prachu rmuť, čísti sny a spousty frásí, utopie beze hrází – Skříply dvéře – Opat vchází... „Vítán buď!“ 80
L.
Rytmy písní, hraví ptáci, Rytmy písní, hraví ptáci,
 odkud jde váš let? Zda se s nebe k zemi vrací, od ní k nebi zpět? V duše tíseň, v srdce hlucho zní váš sladký spád a v něm náhle slyší ucho rajský koncert hráthrát. Kdo vás volá, kdo vás láká s nebes oblastí? Bzukem včely, písní ptáka, sladkou účastí? V naše boje, v naše boly a v náš suchopár? Květy na vodách a v poli mráz co vám i žár? Zníte, zníte v srdci skryté echa hvězdných sfer, z boje vřavy roznítíte v duši svatvečer. Zpívejte mi, rytmy, zněte v žití napořád, a když jednou umlknete, též rád půjdu spat! 81
LI.
I mně jedna ženská tvář I mně jedna ženská tvář
 dívala se duši – a se dívá, nechť jdu dále světem samotář, nechť se kolem sebe více stmívá. Světlá záře z ní se leje přec, zbývá jako po měsíci za ní... pozdrav jara v těsnou ptáka klec, sladký úsměv v dlouhé umírání. 82
LII.
U svatého Petra kdys U svatého Petra kdys
 v jubilejním roku (nebe modré nad tyrkys plálo kolem oku), zřel jsem lidstva davy, davy, davy, z cizích zemí přišly sem, jeden zástup hlav a oblak tmavý s němým patřil údivem, na pavlán až vstoupí „Sluha sluhů“, by jim požehnal, tlačily a tiskly se druh k druhu, každý hleděl v dál, kdy se zjeví a kdy vztáhne dlaně, každý toužil pít s odpustky to požehnání Páně, by moh’ štěstí v duši, dojat svrchovaně zpět zas domů jít. Víro sladká! – Snad jsi klam, lichá touha pouze? Nevím, sám však pohledám v stejné k nebi touze, skrz hvězd patřím davy, davy, davy v azur nebes udiven, v tmavý šer i ve světla vzchod žhavý, stejně v noc i den, 83 na pavlán až nebeský Král králů vstoupí v záři své, patřím, toužím v bolesti a žalu duše blouznivé, kdy se zjeví a kdy vztáhne dlaně, abych mohl pít s odpuštěním požehnání Páně a moh’ štěstí v duši, dojat svrchovaně zpět zas domů jít! 84
LIII.
Skály nahé, basaltové jako černá zrcadla, Skály nahé, basaltové jako černá zrcadla,
 sem tam s kšticí černé trávy, která v slunci uvadla, tísnily se v kruh jak duchů obrovského divadla pěstí času roztříštěná sedadla. Ani zvuku, ani ruchu. Kolem rudý slunce žeh hořel mědí neúprosnou na lebkách jim, na zádech, ani had v kotouči lesklém nestáčel svůj po nich běh, štěrk se nesloup’, aby vzbudil tisíc ech. Mrtvý poklid. Jen to slunce, rudé slunce žehlo v dál, jen ty skály v ohni stály, kam se mdlý zrak ohledal. Srdce své jsem tlouci slyšel, musí vylezt, já se bál, pohádky drak stářím slepý z těchto skal. Zde tak místo, zaklínači, kde by zjevit se moh’ v ráz Uriaš, Bal, Astarota, Gog, odvěký zeměplaz, ale darmo, nezjeví se, neobnoví v noční čas Walpurginy noci děsný hodokvas. Černá nad svět napřažená ruka jeho uvadla jak sněť suchá odseknutá od stromu, jež upadla, pouze parné slunce pere v olbřímího divadla pěstí času roztříštěná sedadla. 85 Ticho... ticho. A tu čekám obraceje k nebi zor, na andělských zpěvů ohlas, musí sletět s těchto hor, na to velké Allelujah! Satanův,Satanův jimž zkrušen vzdor, když slet’ jako padající meteor. Na ty zvonky, na ty flétny, na ty rajské citery, chorál hlasů statisíců, plný vzletu, důvěry, hymnu plnou zvěstí duchů i kosmické nádhery nad mrchou té Babylonské příšery! Ale ticho – hrozné ticho! Nebe jako drahokam tvrdé, modré, neúprosné sálá slunečný svůj plam, v němé skály oheň chrlíchrlí, jak by psalo tu i tam „Mene Tekel“ v čela těmto ruinám. Či snad – ptám se – v onom bojiboji, ač v něm Satan jistě kles’, z praku jeho jeden kámen přece vletěl do nebes? Proč Bůh němý? Či tak těžce soka porážku zlou nes’, že v tůň Věčnosti a Ticha pro vždy kles’? Darmo! – Skály basaltové jako černá zrcadla sem tam s kšticí černé trávy, která v slunci uvadla, dál se tísní v kruh, jak duchů obrovského divadla pěstí času roztříštěná sedadla... 86
LIV.
Co zmůže, co zmůže Co zmůže, co zmůže
 ten trylek ptačí, skrz plané když růže noha má kráčí? Zajásá on náhle, zacinká v sluchu, tak ostře i táhle, jak pozdrav duchů! Jak by z dob mladistvých líbezná ústa šeptnula: Líbej tich, láska tím vzrůstá! To, pravda, dávno již, a přec tím čárem vše spadá s ňader tíž, spíjím se jarem. Bol písní dojemnou roztál mi v pláči; dál jásej nade mnou ty trylku ptačí! 87
LV.
Jasmínu hvězdy bílebílé, Jasmínu hvězdy bílebílé,
 ach, bože, kolikrát jsem v lepší blaha chvíle vás viděl nocí plát! Jasmínu hvězdy bílébílé, váš vonný výdech táh’ přes jedno čelo bílé mnou zulíbané v nach. Jasmínu hvězdy bílé, co ještě uzřím vás, než mojí na mohyle mne smíří se vším čas. Jasmínu hvězdy bílé, co zde jsem nemoh’ pět, vy v celé, plné síle tam vydýchejte v svět! 88
LVI.
Vesnický, hle, hřbitov malý, Vesnický, hle, hřbitov malý,
 vražen mezi strmé skály, jako dlaň; stojím mezi jeho vraty a zřím v dálku divně jatý v luh i stráň. Za mnou kostelík je nízký, ale kolem nikde vísky, kam jde zrak; hřbitov sám jen s kaplí pouze ční tu v horských svahů strouze do oblak. Večer padá – vše se kalí. Poslyš, cinká zvonek z dálí, zniká zas; ta ves, Bůh ví, kde se skrýváskrývá, v zlomcích jen, jak trhán, zpívá zvonku hlas. Ta ves někde v prohlubině tulí se, spí pohostině v stínech skal; rty však otázkou se chvějí: Proč jen stavěn hřbitov její v takou dál? 89 Proč v tu samotu, skal svahy vražen bez stromů a nahý v takou výš? Snad by živí na smrt nevzpomněli, či snad, aby mrtví měli k nebi blíž? 90
LVII.
Ó měsíci, jenž mlčenliv Ó měsíci, jenž mlčenliv
 se díváš v spící smaragd niv, tkáš stříbro v šero, do stínu, v žeh zčeříš vodní hlubinu, zda necítíš jho únavy tou dálkou v azur mlhavý jda sám a sám? – Jak, měsíci, se tobě podobám! Já rovněž zrak pln pohody do tajů nořím přírody, ze stínu lákám mnohý zjev v lupení modřínů a rév, před sebou rovněž dálku zřím, jež unavuje tajemstvím. Jdu sám a sám, jak, měsíci, se tobě podobám! Dnes plný desky zlata kruh, mátožný zítra v mlze druh, dnes tříští záře bohatý, srp tenký pak a rohatý, teď mraky štván, že v změti jich zrak v tom tě ztrácí, co tě stih’, vždy sám a sám. – Jak, měsíci, se tobě podobám! 91 Já rovněž hříčka přeludů, míč lehký v dlani osudu, dnes jásající, zítra něm, jak nebesa ty, měřím zem, hruď, moře tmy, pak moře hvězd; snad tato změna život jest? Však v změně sám, jak, měsíci, se tobě podobám! V tvůj patře běh a spěch a let, vím, zhaslý, že jsi mrtvý svět, v noc prázdna civíš příšernou, i s mužem svojím s lucernou, i s Kainem s roští otepí i s harfou, v níž král sveřepý bil v hoři sám – Jak, měsíci, se tobě podobám! Jsem rovněž mrtvý jako ty, pln děsu, prázdna, tesknoty a darmo srdce tvého taj chci balit v symboly a báj; cos jiného vždy cizí zrak tam najde si – jsmeť oba vrak a každý sám. – Jak, měsíci, se tobě podobám! Ty vypůjčeným světlem pláš, tvůj svit jsou nitky na rubáš, do jehož řas se uložíš, kde moří východních je říš, za krátký čas bys povstal zas, zřel v žití skon i hodokvas, tak sám a sám. – Jak, měsíci, se tobě podobám! 92 Já rovněž z cizích světů mám ten malý záblesk, kterým plám, jímž světloškou jak ve dlani zřím na porod i zmírání; bych v jiném tvaru zaplát moh’ nad kolébky i mrtvol stoh a vždy též sám. – Jak, měsíci, se tobě podobám! A přece v dlaň svou tiskna skráň dím, dojat, měsíci ó plaň! Sám zkusil jsem, tvůj chladný lesk co těchy snést můž’ v lidský stesk, jak poesií obetkat můž’ srdce, jež chce milovat, nechť třeba sám – Kéž tobě v tom se vždycky podobám! 93
LVIII.
Ve klášterním pokladě to bylo. Ve klášterním pokladě to bylo.
 Co se po věky zde uložilo, dobrý bratr ukázal mi rád, paten, monstrancí a berel zlatých perlami a drahokamy spjatých ostatků a krucifixů řad; potom vzácné práce roucha mešní, dalmatik, štol, drahých ornátů, leta práce, um kde trne dnešní, díla svatých snů a záchvatů. Všecko v obět z pilné ženské ruky bylo dáno na památku sem. A já ptal se: Jaké tajné muky a co vzdechů, touhy žalné snemsnem, vetkáno je v tyto drahé štoly, jaká odříkání, jaké boly, jakou pustou tíhu života hostí zde těch skříní samota! Místo perel já jsem slzy viděl, místo rubínů jen srdcí krev, Bohem být za dar ten bych se styděl. Hanba třásla mnou a marný hněv. Nádhera, jež tady plá a svítí, ztracená jsou lidská živobytí! 94
LIX.
Chmurný večer, plný stínů Chmurný večer, plný stínů
 s jizby stropu padá, z venčí v mlhy šerém klínu kmitají se lada; sem tam vrba nakřivená,nakřivená jako v smutku stará žena nad potok se chýlí; chmurný večer, plný stínů, v komíně to kvílí. V dálném kraji na hospodě sedím sám a chorý, s večerem tím zcela v shodě v duši stínů sbory. Přede mnou chléb okoralý, s vínem tmavým pohár malý nedotknutý posud. V dálném kraji na hospodě, kam mne zavál osud. Hospodář v tom vejde starý, hlavou kyne, zdraví, prchá za stínem stín tmavý, na stůl světlo staví; prostý kahan hrubé práce, 95 v něm však světlo kmitá sladcesladce, přede mnou tak stojí. Hospodář juž zmizel starý, sám jsem s dumou svojí. Prostý kahan – malé světlo, ale jaké divy! V duši mé cos náhle zkvětlo, vítej, svite snivý! Jízba přítulná být zdá se, družný tikot v hodin hlase jest jak starý známý – Prostý kahan, malé světlo, jak to hraje s námi! A již sahám po té skývě a již koflík zvedám, černým stínům v duše nivě zvítěziti nedám. Tvrdý chléb je – trpké víno, v mysli náhle sladce, líno, vari! touho smutná! A již sahám po té skývě, ona i číš – chutná! Skoro cítím se jak doma, víno zdá se sladší, ba, již píseň hraje rtoma, sotva srdcí stačí. A ten zázrak a ta změna! světlem v jizbě způsobena v kahanu tom prostém, skoro cítím se jak doma lásky boží hostem. 96 Zdrávo světlo na kahanu, v duši zbouzíš světlo! Tebou silný jsem a planu, zmizelo, co hnětlo. Vari stíny, vari chmury, upomínek šedé můry v kouty stropu zmizte! Zdrávo světlo na kahanu zářící a čisté! Zřím, jak mluví k duši hmota, když se v shodě střetnou; radost, síla, zpěvná nota z objetí jich vzletnou. Sám a sám v tom kraji cizím žiju duše žitím ryzím a se vznáším k výši. Zřím, jak mluví k duši hmota, v zdar jim zvedám číši! 97
LX.
Zem se koupá v ohni západu, Zem se koupá v ohni západu,
 žhavá záře nad ní kolem vzplála, jakby ze slunečných pokladů velká dlaň vše zlato rozsypala. Je to jas a sláva vítězná, až v tom lesku oči přecházejí, barev stupnice to bezmezná, která se tu mísí, plete v reji. Roztržených mračen průlinou zlaté šípy, terče nachu svítí, růží kaskady se vyřinou, temný požár v páře lučin nítí. Čím jest tato světla orgie, v níž se halí země před usnutím, rajských niv ty zlaté lilie zavěšené nebes nad klenutím? Mystická to lázeň světla jest? I les tmavý ohnivé má sloupy. Je to siré země rudý křest, dřív než tmavá Noc na trůn svůj vstoupí? 98 Či snad jsou ty zlaté plamenyplameny, onen jas, hra barev, lesk a záře, pro zrak lidský odlesk ztlumený, pouhá předzvěst věčné boží tváře? Aby člověk v stínech večera cítil, jak ta světlá roste řeka, jaký triumf, jaká nádhera, co naň světla v rajské slávě čeká? Aby oslněný jasem zrak na lesk boží tváře zvykal sobě? Možná! – Ale proč dřív Smrti mrak, a noc dlouhá a tma věčná v hrobě? 99
LXI.
Smrt přišla k mému loži Smrt přišla k mému loži
 řkouc: „Starý šumař jsem, jdu přes trní a hloží až k tobě, hochu, sem. Tvé srdce, to je loutna, kde prst můj zahraje, a všecko, co v ní doutná, v zpěv, jiskry zaplaje. Můj smyčec, hnát můj holý, jak strun tvých dotkne se, co trápí tě a bolí, v let dál se povznese. A pouze radost zbude a nekonečný klid a soucit, něha všude od země po blankyt.“ A já jsem pravil tichý: „– V těch strunách Satan hrál, tu noty sluly hříchy, a v dálce ideál!“ – 100 A já jsem pravil měkký: „– Sám anděl nejeden strun těchto zbouzel vděky a byl to sladký sen.“ – A já jsem pravil snivý: „– I žena sáhla tam, já tušil lásky divy a byly sladký klam. Vím vše, znám vše, smír pouze já neznám a s ním ráj, já čekal na tě v touze – a proto, kmotře, hraj!“ 101
LXII.
Prší, prší, prší tři dny celé, Prší, prší, prší tři dny celé,
 zaklet jsem tu horské na samotě; divnou sychravost mám v těle, cítím, živlům dán jsem v plen i hmotě. A déšť téci neustává s víček nebes mlhavých, lesů, lučin květná sláva ztápí se v těch ručejích. U okna již stojím třetí den, zasmušen. Slzy nebes! – Za jaké as viny stékáte ve siré země klín? Perlami jste v chvějné pavučiny, drahokamy v žluté klasy třtin; ale blátem v bludné koleje nevystihlých, tajných, lidských drah; padejte jen šumné krůpěje, spláchněte a zroste každý prach! Slzí našich sestry! Náhle cítímcítím, deštné perly, s vámi příbuznost, v matnou dlaň váš chvějný opál chytím, padejte, vás nikdy není dost! Smyjte bludy, schlaďte vášní žáry, rozlijte se rosou v naši poušť, tavte v bystřeň ňader suchopáry, svaté perly, houšť! Patřím ve váš kmit a vír a sten – povznešen! 102 (Ignátu Herrmannovi.)
LXIII.
Po letech zas dotýká se nohanoha, Po letech zas dotýká se nohanoha,
 země česká, drahé Tvojí půdy, víc než jinde cítím dech tu Boha, víc než jinde cítím, jak jsem chudý. Z pouti svojí co ti, Matko, nesu, škeblí lesklých pár svém na oděvu, v hrsti kytku uvadlého vřesu, na rtech kytku pochmurného zpěvu. Drahá půdo, krví prosáknutá, líbám prach Tvůj, dojat v duše hloubi, hlíno suchá, spráhlá, bledě žlutá, kde v prach dědů země prach se snoubí; Váhámváhám skoro míchat hlínu v Tebe, již jsem přines’ z hrobu Spasitele, jeho bol Tě ustavičně střebe, jeho stesk zřím stále na Tvém čele! Noc on jednu ve svém Gethsemane prožil v muce – Ty jich statisíce, krev Tvá věčně po Tvé tváři kane, a ten kalich plný víc a více! 103 Zdá se mi, že rouháním by bylo, bol Tvůj měřit, neb on konce nemá. Kdy se skončí Tvoje smírčí dílo, anděl kdy zašumí perutěma? A tak jako potrestané dítě hlínu svatou k srdci tisknu v studu, políbím Tě – odkradu se hbitě, ale s Tebou věčně plakat budu. 104
LXIV.
Na „dobrou noc“ píseň krátkou Na „dobrou noc“ píseň krátkou
 zazpívat chci sobě dnes divně dojemnou a sladkousladkou. Mlčí les, hvězdy zlaté nad ním táhnou, jak se k spící zemi nahnou, sladkých snů se zástup celý ve zduchvzduch ztmělý k zemi snes’. Jeden z nich mi přej, ó Bože! v samotu a tiši mou, aby zlatil moje lože, svítil tmou! ÓO lásce sen? – Ne, jdi dále! ÓO vlasti? – Ten ztopen v žale. ÓO štěstí? – Dál, v mojí touze vyzněl by jen marnou pouze modlitbou! O míru sen, o pokoji pouze ten mi, Bože, dej, v citů bouři, vášní roji ten mi schvěj! Slzou buď, jež v taji ráda s tváře v podušku se skrádá. Tento pouze Bože, jsi-li, v této tiché noční chvíli, ten mi přej! 105
LXV.
Kapko žluče, v moji duši, Kapko žluče, v moji duši,
 odkud steskla’s tam? S hořkostí, jak srdce buší, já mu naslouchám. Zda to láska pohrzena, zrada přátel jest? Touha mrtvá, nedosněná, uražená čest? Pouze cítím, jak se plíží jed ten krví mou, jak mi hrdlo stiská, tíží, oči plní tmou. V nápoji mém, chleba skývě stará hořkost zas, bolí každý květ mne v nivě, raní každý hlas. Co to spláchne, zda to smyjí slzy nebo krev? Můž’ tu zahnati v dál zmiji vroucí ňader zpěv? 106 Roztaje na ústech ženy sladkým polibkem, či snad v azur ohvězděný zmizí věštným snem? Nevím, tupě dál se řítím v šílené jak hře – jen tu krůpěj žluče cítím, jak tam v hloubi vře. 107
LXVI.
V moje smutné, pusté žití V moje smutné, pusté žití
 skvíš se, hvězdo jediná, kde se v mlhu cesta řítí a kde tmí se hlubina. Tvůj svit snivý, dobrotivý, plný vlídné účasti, v edenské mne vodí nivy nad pokrajem propasti. A jak svítí a jak plane, cosi v černé peřeje míhá se a padá, kane, jako záblesk naděje. A jak plane a jak hoří, cosi v duši vykvetá a jak víra v lepší zoři zmdleným křídlem poletá. Sviť, ó sviť,sviť mi v duši moji, kotvo spásy jediná, veď, kde strže krok se bojí, kol, kde dřímá lavina. Zasviť v temno, kouzli květy, teplem lásky zahřej hruď, ztracené mi navrať světy – lavinu však neprobuď! 108
LXVII.
Hučí jez a řeka zpívá, Hučí jez a řeka zpívá,
 temno kol, v srdci jakby odjakživa zrál týž bol; A jak nota venku hraje, zraje, vyhání mne naposledy z bran zašlého ráje. Sedím sám a čítám roky, co zpěv zní, dnes a zítra v času toky, pohřební. A jak nota venku zpívá, splývá smutek v srdce, kam se štěstí, slzu v oku, dívá. Hučí jez a řeka šumí: nech to být! Staré písně, staré dumy, starý cit! A jak nota venku zmírá, zírá mír v mou duši, mír to hrobu, mír to všehomíra... 109
LXVIII.
Cesta prašná, cesta dlouhá... Cesta prašná, cesta dlouhá...
 bílá prouha mezi lady v středu polí; slunce sálá, až se slívá, azur hoří do šediva, až zrak bolí. Někde v dálce vížky, domky, keře, stromky, jen ta lada, pole nahá, jen ta cesta v prachu moři... šílenství, jak slunce hoří, po mně sahá. 110
LXIX.
Jak ten vichr stromy třese, Jak ten vichr stromy třese,
 v srdce starý bol se nese, krouží křídlem havrana; krouží, jak ten vítr vane, kroužiti tak nepřestane od večera do rána! Odkud slétáš, černý ptáku, kde své ostří na zobáku a kde brousíš tuhý spár? Proč se náhle s větrem zvedáš? Co v mém srdci chceš a hledáš? Rozdmýchat chceš jeho žár? Mrtvo v srdci. V krbu jeho najdeš tam jen popel všeho po lásce tam, touze, snech. A přec biješ, duješ křídly. Rozvěj i ten popel stydlý v ráz do světa úhlů všech! 111
LXX.
Sedíš sama v jizbě svojí, Sedíš sama v jizbě svojí,
 patříš k měsíci, jak se tmí a dvojí, pojí v mraků směsici. K této mrtvé hvězdě bledé zřím též v chvíli té, jeden stejný paprsk sjede s dráhy věčité. Tobě v duši a mně v duši, zda jej cítíme? Zda on touhy naše zkruší, mír dá duši mé? Zda-li v tobě, drahá, vznítí jaro, lesk a třpyt? Že dám tobě celé žití, nech, ó nech mne snít! 112
LXXI.
Stín tmavý na řece z oblaků olověných Stín tmavý na řece z oblaků olověných
 se houpá, v klínu svém pár matných světel nese; stín tmavý na srdci z všech bolů přetrpěných se zvedá v mysli výš, jak o půlnoci v lese. Stín tmavý na řece pár lamp má efémernýchefemerných, za chvíli zhasnou je, a temno bude kolem; stín tmavý na srdci jen hýří v tónech černých, vnoř veslo písně tam, a vždy se potkáš s bolem. Stín tmavý na řece příď loďky zčeří náhle a stříbrem zahraje do posupné tmy břehu... stín tmavý na srdci v své hloubce neobsáhlé zná pouze věčný vzdech a truchlících vrb něhu. 113
LXXII.
Bože, jednu krůpěj rosy Bože, jednu krůpěj rosy
 nachyl v moji hruď! to, co ve mně lká a prosí, ku životu vzbuď! Snad to budou marné vzdory, lichý nitra sen, nehodný, v tvých duchů sbory míchati se, sten. Snad vzdech mojí duše mroucí, žití všecka tíž, v které srdce moje tlouci, Bože, uslyšíš! Jedno! – Kus to tvého díla a mé duše část, kde počítá moje síla Tvoji na účast. Snad to vzlykne: Naděj, víra, láska, útěcha! Jen to v hymně všehomíra nenech bez echa! Hleď, jak v duši mé lká cosi: Pane, se mnou buď! v písni s jednou kapkou rosy nachyl se v mou hruď! 114
LXXIII.
Nejednou jsem vídal, zabrán v hvozdů tiš, Nejednou jsem vídal, zabrán v hvozdů tiš,
 ústup v skalách šerý, kde stál prostý kříž nebo muka boží, obraz Marie... Ach, co smutku takový kout v duši nalije! Někoho tam zavraždili, řada tomu let, z krve jeho modrý zvonek s plnou růží zkvet’, ale ten kout dýchá posud děsem tajemným, ptákům do zpěvu tu není, chodcům vázne šprým. Před lety snad stalo se tu velké neštěstí, nejdivnější o tom v kraji chodí pověsti, mění se a hynou v ústech lidu kol, ale místo zachovalo odvěký svůj bol. Zdaž to místo v stínech sosen, modřínů není jako srdce lidské, v jehož hlubinu padla rána, z které ono více nevstane, kde květ každý, jenž tam vyrost’, krví zaplane. Kolem stromů, které bleskem sžehl Bůh, staří s úctou chodívali, zmlkl šum a ruch, leč kol srdce sžehnutého bleskem osudu hřímá, bouří pestrý život klidně, bez studu. A přec ono stejně svatý asyl jest, kam jen právo má se dívat zástup hvězd, srna kde a kolouch v běhu sotva mohou stát, kde můž’ poutník polekaný jen se požehnat. 115
LXXIV.
Komu se kdo odcizuje, Komu se kdo odcizuje,
 těžký problém v žití! S naší loďkou hvězda pluje, na cestu nám svítí. Mračna mezi nás – však dále hvězda stejně svítí – nenaříkej ve svém žale, je to jedno žití! V posled v jedné hvězdy svitu, Bůh ví, kde se třpytí, splynem v sebe v jednom citu, v nesmrtelné žití! 116
LXXV.
Z paprskové příze hvězd, Z paprskové příze hvězd,
 sladká dumo, v duši mojí pospěš hnízdo sobě splést, než svět divý v bouři svojí rozcuchá, co chtěla’s tkát, odkud modrým motýlem mohla’s vzplát, v let se dát tajemným svým za cílem. Z duchovité příze snů utkat já chci lože tobě, v příval pochmurnějších dnů lékem abys byla v mdlobě! Tím jen můž’ se píseň stát z ňader vzletší motýlem, může plát, v duze hrát tajemným svým za cílem. 117
LXXVI.
Smutné šero na krajinu padá, Smutné šero na krajinu padá,
 na obzoru les, kol pustá lada... někam dojít – nemožností skoro. V dálce jen, světlý sen, na obzoru míháš se – ó Zoro! Přes výmoly, strže, polní rýhy klopýtám pln únavy a tíhy. Tmavý, hvozde, jsi, jak strmá, horo! V dálce jen, světlý sen, na obzoru míháš se – ó Zoro! Dojdu-li přec tužby svojí k cíli! O mé strázni zda Bůh dobrý zví-li? Ne můj pot, mou krev roň, každá poro! V dálce jen, světlý sen, kmitáš se – ó nesmrtelná Zoro! 118
LXXVII.
Hledali tě, hledali Hledali tě, hledali
 na Sinai v bleskném dýmu, kde prý v hromech zvedaly se tvé vzlety k Nejvyššímu. Nad ňadry pak Přírody z polo odhalené řízy kmital jim pln lahody čistý profil tvůj a ryzí. V ohromných měst Babelu, v skráni se znamením Kaina, s tváří zvrhlých andělů, velká byla’s jim a bájná. V dějin bouřném pochodu, v lidstva horečnaté snaze, ve rozruchu národů, v dobra i zla rovnováze, Vv tříšti starých božských soch, v rumech měst, kde bují býlí, a kam čilimník a hloh dští květ zlatý a květ bílý, 119 Mluvmluv si tajem starých run, pěničkou si notuj v keři, mystickým buď vzdechem strun, chlebem srdcí, která věří, Buďbuď si duchů opiem, zpátky hleď, leť napřed o věk, mečem, vzdechem buď neb snem, věčná budeš – pokud člověk! Tebe má v svém srdci on, promítá tě v kosmu bezdna, zkad se vracíš, rajský tón, úsměv, rosa, záře hvězdná. A tou poutí od věků, pokud jedno srdce bije, zdráva budiž v člověku, nesmrtelná Poesie! 120
LXXVIII.
Nic duše mé tak nesílí Nic duše mé tak nesílí
 jak rozvlněné obilí! Ó pohleď jen v jeho hlubinu, co v něm je tónů a odstínů, jak vítr klasy nachýlí z bledého zlata, jež se mění na tmavé v každém okamžení, ať stojí klasy nebo leží, jak oblaků stín přes ně běží, k vlčího máku rubínu, co světel tu a přechodů! Tu měkkost viz a lahodu ve chrpě, vice, v svlačci bledém, na jitroceli stříbrošedém, kde slétají se motýli, by rosné perly vypili. Nic duše mé tak nesílí jak rozvlněné obilí! Ó považ jen, co všecko snese, bouř deptá je, jím vichr třese, jak sviští to ve klasů lese! A déšť a kroupy tisíceré na holé pláni, vše tam pere, 121 a slunce úpal neúprosný... vše strpí, nežli vánek rosný je opět v sladkou hudbu zvlní, než hvězdami se nebe plní a cvrček zpívá ostrou notou. Ó sladký sňatku ducha s hmotou! Ó symbole, za krásou, vnadou, jež zpíjíš vínem duši mladou, chléb sílící pro ruce dělné se stkává v písni nesmrtelné a v pravdě, která nemýlí... Nic duše mé tak nesílí jak rozvlněné obilí... 122
LXXIX.
V Skotsku jednou, mám to v mysli živě, V Skotsku jednou, mám to v mysli živě,
 bouří zahnán, těžkou cestou zmdlen, o nocleh jsem prosil úpěnlivě na barona zámku. Dávno den zhasnul v mračnech blížící se bouře mezi tesy rozbrázděných skal, v středu jichž hrad v sloupech par a kouře jako fantastický přelud stál. Jindy bych byl klidně dál šel kolem, milejší mi horalova chýš, milejší lán s rozvlněným polem, se skřivanem jsem tu Bohu blíž! Ale bouř a cesty dlouhé mdloba nutily mne, a já zaklepal, brána skřípla – pochodněmi koba v stínech vzplála – a já vešel dál. Jakýs bradáč, chřestě klíči v ruce, od hlavy mne změřil k patě až, stát mne nechal, chvatným krokem prudce k dveřím šel, před nimiž stála stráž. Rozlétly se třeskem, v zdobném sálu s hosty baron pil a v kostky hrál, zrakem těkal od hry ku pokálu, rubíny tkán který před ním stál. 123 „Poutník jakýs“ – drsný jsem hlas slyšel, „a chce nocleh... Sper tu luzu kat! Kdo mu říkal, by sem v půlnoc přišel? měli jste jej nechat vedle vrat! Je-li však tu již, dost v psinci místa, jeho starost, by tam dobře spal, dobrý je-li, boží stráž mu jistá, lotřík je-li, kdož by dál oň dbal?!“ A již třeskly okované dvéře, bradáč s klíči po mém boku zas, kynul rukou, dál náš krok se béře, po těle mi hrůzou běžel mráz. Co však počít? Nemožno jít zpátky, chodbou temně krok se rozléhal. Na dvoře tu před malými vrátky stáli jsme, zřím, jak se bradáč smál. Otočil klíč v zámku rezovatém, cosi do vnitř houk’ a silné hvizd’, přes dva schůdky pak mne strčil chvatem. Cos jak netopýří lehký svist letlo nad mou skrání, kolem šero, jak mé srdce děsný úžas jal! Zapad’ zámek – tmou jak očí stero rudý žeh a divý plápolal. Věru, nebylo hůř Danieli ve lví jámě, kam jej despot vmet’; jak on, tady já stál osamělý... Tichou modlitbou můj chvěl se ret... Zrak si zvolna zvykal na tmu koby, světlíkem kmit s výše dopadal, strach a úzkost splašily mé mdloby, stát a dál jít – já se stejné bál. 124 Náhle cosi ozvalo se z hlubin, jako táhlé, temné vrčení, tmou jsem spatřil zas ten očí rubín, obraznost má zubů cenění přidala v ten příšerný zvuk, rázem temný stín tu přede mnou se vzpjal, zřel jsem, nohy jak opírá na zem, tlapy dvě mi na ramena dal. Ztajil dech jsem, pracky ty mne drtí, do mé tváře sálá horký dech, jen se hnouti a jsem synem smrti... Děs ten cítím ještě po letech! Tak jsme stáli němi proti sobě, v tom již psů se celý zástup hnal, steré oči blesknuly tmou v zlobě; jenž mne držel, strážcem mým se stal. Druzí psi do půlkruhu si lehli o krok dál – Ó noc to strašlivá! k nim se jiní ze všech koutů sběhli, však můj bdělý strážce nezmdlívá. Olbřímím svým tělem moje kreje, cítím jeho tlamy dech a pal a má duše Bohu hymny pěje, vstříc že tohoto mi nejdřív slal. Černorouchá noc nad námi kvačí, venku bouř se utajila již, matná zář hvězd zabloudilých stáčí světlíkem se v tuto zhouby skrýš. Jak jsem toužebně k ní zvedal oči, dočkati se jitra jak jsem ždál! v bázni, pes-li zpátky neuskočí – on však stál, a jen zrak jeho plál. 125 Dlouhé hodiny se zvolna vlekly – nad námi, já slyšel bíti zvon – jak sloup stál jsem mezi dvěma pekly, světlíkem zřel v letní noci skonskon. Z hradebního příkopu tu splýval jasný trilek, perlil se a hrál, v pozdrav jitra to tam slavík zpíval, zlatý svit se plaše po zdi bral. V tomto svitu zrak moh’ rozeznati v černé, temné koby hluboku řady psů – dík Bohu, zřel je spáti, – stíny chrtů, fen a buldoků. Jen můj strážce nespal, obé tlapy, napjatý jsem cítil každý sval, v paže mé, své oči v moje ztápí... Slunce vstává! – Zámek zaskřípal. Světla záplavou v tom vzplála koba, s bradáčem ve dvířkách hradu pán. „Hle, on žije!“ divili se oba. „Věru zázrak, není rozsápán!“ Hvizdnutí, pes rychle tlapy stáhnul, jaký oddech se mi z hloubi dral! K pánu skočil pes, a pán se nahnul, šíj mu hladil a s ním laškoval. Já stál venku oslněný září, baron cestu mi v tom zastoupil, studu nach jsem postřeh’ v jeho tváři, prosil, žebral, já tam hostem zbyl. Zmožen vínem včera ve rozmaru do psince mne vrhnout rozkázal, že jsem šťastně unik’ zhouby spáru, se mnou nyní Bohu děkoval. 126 „Přísahám při jménu matky boží,“ na rozchodu děl mi povděčně, „příště každý poutník na mém loži skloní hlavu k spánku bezpečně!“ – Dlaň mi stisk’. Jak znovuzrozen lesy dál jsem šel, však často ohlédal zrak se po zámku, jenž v skalin směsi jako fantastický přelud stál... 127
LXXX.
Kočičky zas pučí Kočičky zas pučí
 mladé na sněti, jarní potok hlučí ledů ve změti, skřivan kdesi jásá: Radost, láska, krása! Srdce, jak je ti? Slyšíš? – Ve tvém nitru hrají andělé; z noci v den cos k jitru tíhne vesele jako křídlo bílé... Snad je tato chvíle květná neděle? Z daleka i zvony ozvaly se již, slavné, vážné tóny, a zní blíž a blíž; svatá chvíle Smíru letí po vesmíru, snímá starou tíž. Kočičky zas raší, v houštině tik’ pták, vše jest velké, krasší, líbeznější tak; velké odpuštění zem na Eden mění, vzhůru do oblak! 128
LXXXI.
S rosou tichý úkoj padá S rosou tichý úkoj padá
 v srdce květin, v tíseň trav, v hnědý samet plynou lada, skvrnami v něm bílý brav; z dálky kdesi mezi lesy kvílí zvon a hlučí splav. Srdce! Tak je nejlíp tobě! Velký měsíc z hustých par uklání se k zemi v mdloběmdlobě, kterou ztýral denní žár. Jsem jak země, luno, ke mně schyl se v duše suchopár! Poros mlhavým jej svitem, měkkou světla peřejí, vášně uspi, pohni citem, rozdechni v květ naději, ať se nitrem s novým jitrem všichni ptáci rozpějí! 129
LXXXII.
Tajné zdroje, jak jdu lesem, Tajné zdroje, jak jdu lesem,
 všady spád svůj mají, mezi mechem, mezi vřesem ven se prodírají, a kde zurčí v kráse prosté, pomněnka sní, zvonek roste, motýl s vážkou jsou tam hosté, jahody tam zrají. Často myslíš: Místo zprahlé opuky neb jílu, ucho skloň, pod zemí náhle živou tušíš sílu; teď to klepá, teď to splývá, šumí, zvoní, nota snivá, tušíš ji, jak v skále zpívá, uvězněnou vílu? Po zvuku jdeš, však již kolem zem se šatí listy, kroků pár; jdeš květným dolem, kouzelnými místy, a tu omšený kde kámen, blatouchu kde hoří plamen, v sítí blýská, tryská pramen průhledný a čistý! 130 Tak jest v žití. – Pouště není, aby v konec boje, v zápas a trud každodennníkaždodenní osvěžení zdroje netryskly nám duše z hloubi zřídla, běh jichž láska vroubí, naděj svádí, v pramen snoubí. Viďte, písně moje? Někdy, byste v azur tryskly svěží, nespoutány ptákem výskly, duhou blýskly, třeba tuhé rány! Z ran však ducha na bojišti nový zdroj se síly prýští, rány, písně v doby příští buďte požehnány! 131
LXXXIII.
Město boží, o němž báj Město boží, o němž báj
 starých věků vypravuje, svatých nebe, Dantův ráj, moje pout se k němu snuje; čím však víc mne kruší stáří, jinak v mojí mysli září, jinak se mi představuje. Dnes bych skoro říci moh’, s člověkem že rost’ jsem stejně; co v snech blahých tušil hoch, k čemu přiznat bál se chvějně, vidina ta zářná, bleskná dosud v bezdno mého teskna plá, nechť jinak – čarodějně. Město boží! jindy hrad v rajské nivě s luzným vděkem, nepřestal strom kvést a zrát, oplýval kraj strdí, mlékem: hradby achat, safir brány, střechy, strop hvězd směsí tkány v stejném lesku každým věkem. Po smaragdu zkvětlých niv chodí sbory šťastných duchů, láskou družnou každý živ cítí věčných slastí tuchu, 132 na harfy a na cymbály Hospodinu věčné chvály z každé houště zvoní v sluchu. S liliemi ve dlaních, všichni v bílé ctnosti říze, a hvězd sedm na skráních, zapsáni jsou v žití knize, z trojhranu co mystického proudí jas a život všeho v stálém obrodu a míze. Dospěti tam – ideál! Za cíl všeho to jsem cenil, s žízní, hladem bral se dál, ostruha to v krok, jenž lenil. Vidina ta vytoužená! Však i na ni padla změna, jak můj bájný sen se změnil! Město boží! Posavad stejně duše má v ně věří, ale zmizel bájný hrad s duchů muzikanty v keři, a ti svatí s liliemi, znaky symboliky všemi, zbledli v hlavě, kde se šeří. Zřím teď v ducha vidění prostor, kde se tísní davy, nemožné jsou k sečtení, hlava těsně vedle hlavy. Ruce, nohy plny prachu, oči v slzách, ňadra v strachu, ztýráno vše do únavy. 133 V nedohledných zástupech k stolu bez konce se tlačí... „Máme hlad!“ zní jejich vzdech, sotva plný stůl jim stačí, a když každý sytý vstane, v světle každá bytost vzplane, Bůh v tom jejich středem kráčí. Každá rána zcelena, bolestí a vzdechů není, každá tužba vtělena v svatvečera dlouhém snění, a kde úkoj marná snaha, v rány srdce aspoň sahá svaté Smrti zapomnění. Tak teď město boží zřím, takto k němu spěju poutí. Dej Bůh nohám schváceným u bran jeho spočinouti, v stínu lásky mezi všemi složit hůl, šat se škeblemi, věčný mír tam obejmouti! 134
LXXXIV.
Jak malý vloček bílé pěny Jak malý vloček bílé pěny
 na nebi měsíc bled a tich, kol břehy v dumách pohrouženy, a na všem kouzlo, jak bys dých’. Číš blankytná se volně klene, jas v středu, tmavší po kraji, lehounký vítr loď mou žene, a vlny hravě splývají. Pár bílých racků letí v dáli a zapadá kdes za obzor, vše hlasy, zvuky zumíraly, ba nezaskřípe ani vor. V tom velkém, slavném tichu jitra jak smíření cos ukládá se na vše těžké rány nitra, jímž jediný cit ovládá: Jak měsíc po daleké pouti bez hořkosti, pln soucitu se ztratit, tiše rozplynouti v nesměrné tůni blankytu... 135
LXXXV.
Kdes ráno v cizí komoře Kdes ráno v cizí komoře
 jsem procit’; dole na dvoře, jak z postele jsem vstával, kdos kosu naklepával. Dřív tento zvuk tak veselý, dnes divně zněl a ztemnělý; mně v dumách mezi stíny se zjevil sekáč jiný. A moji duši projel mráz, já cítil, zpozděný jsem klas na lánu Tvém, ó Pane! – Ať, co se má, se stane! 136
LXXXVI.
Na hrázi kamenité ve úpalu, Na hrázi kamenité ve úpalu,
 kde chudý heřmánek jen schnul a vadnul, u samé řeky na kořenech vrby co míhalo se duhovitým leskem, teď zvedlo se, teď kleslo, teď se třáslo v prstencích srpnového slunce, v kterém báň nebes hořela. Já blíže přistoup’ a pruhovanou zřel jsem kůži hadí, jež plna byla kroužků, rýh a vzorků se stopou úzké a sploštělé hlavy, kde možná dřív že smrtný jed se tajil. Já zvedl ji, hrát nechal proti slunci... Kam zmizel had, jenž odložil ji právě? Snad v nové kůži kolem již se mihnul a sotva staré všim’ si, v které dlouho žil pod kamením na vyhřáté stráni? A já se ptal: Oč lidé, my jsme lepší? Též starou svoji kůži odkládáme a novou pyšníme se každou chvílí, co, Bůh ví, od té čekámečekáme, a starou, v níž byla celá, celá naše mladost a hloubka, naděj, svěžest, co zvem’ štěstí, v ráz ochotni jsme vše hned zapomínat. 137 Po nových výbojích jdem v nové kůži, co stará plna duhovitých proužků u cesty míhá se a leskne z dálky již zapomněna. Nad tou kůží hadí já necítil, jak děsně slunce plálo na dlouhé, sprahlé, kamenité hrázi. 138
LXXXVII.
Tempe! Tempe! Údol smavý Tempe! Tempe! Údol smavý
 vlhké, vonné, svěží trávy prodchnut hudbou zefyrů, bukolických píšťal plný, kde pták zpívá, zvoní vlny, asyl nymf a satyrů, v skalách Pan kryt čilimníkem chodce děsí hlasným rykem a s hor stáda plaší, shání, věčný máj i vinobraní, pocel slunce vesmíru! Tak v mé mysli roztoužené, zkazkou věstců odkojené, bohů ten se údol smál, až tu na své pouti bludné, po pěšině málo schůdné v jeho klín jsem nazíral; patřil holá na skaliska, kde se štěrk a slída blýská, místo faunů koza stěží po vymletých srázech běží... Sprahlá půda v lůně skal... Kde jsou bozi? Nářek marný! Hélios jen povoz žárný žene v dál jak před lety; 139 jestli v běhu svém tu stane, kraj zří, který hoří, plane holý, pustý, zakletý. Vzkřísit kouzlo – snaha marná! Cikady jen jednotvárná cvrčí nota v chodce chůzi jako v duši bez illusí fádní píseň poety! 140
LXXXVIII.
Stará hruše nahrbena Stará hruše nahrbena
 v poli stojí sama, v haluzích jí vítr stená, píseň ta mi známa. Když jsme staří, sami v světě, po odkvětě, nemůže to ani jinak, strome, býti s náma! Máj byl, léto přišlo za ním, kolem zář a kvítí, nám cos chýlilo se k skráním, mladost, radost, žití!! Touha, láska a sny štěstí! Jednou kvésti! Nemůže to ani jinak, starý strome, býti! Nyní zvolna přijde zima, cítí ji má duše; pod sněhem kmen holý dřímá v delší zimy tuše, k nám se rubáš dlouhý, bílý stejně chýlí... Nemůže to ani jinak býti, stará hruše! 141
LXXXIX.
U plebána chudičkého kdesi U plebána chudičkého kdesi
 na vsi zastrčené mezi lesy v loži chudém ždál jsem příchod jitra. Darmo! Z hlubin zvířeného nitra stín za stínem vstával, tak že spánku motýl nechtěl schýlit se k mé skráni. Tak jsem probděl noc až do červánků. Sotva kmitl první paprsk ranní, stopil jizbu brzy světla nával, v něm jsem na zdi obraz rozeznával. Brzy moje unavené oko pochopilo kresby neumělé, symbolické kresby kouzlo celé. Duch můj zamyslil se přehluboko. Na stupnici zřel jsem řadu schodů, na nichž vývoj lidského byl rodu. Na nejnižším stupni děcko malé ze stebélka dutiny mydlinové pouští bubliny, v líčku zříš, jak šťastno neskonale. O stupeň výš s obroučkou hoch hraje. Ještě výš, a jun se k dívce shýbá, objímá ji, líbá, oba v duchu stojí u bran ráje. Ještě o stupeň zrak těká dál, statný muž tu stojí 142 se životem v boji pevně, jak vlastního losu král. Hrdě stojí schodů na vrcholu, od něho pout začíná již dolů. O stupeň níž, a tu v šťastné chvíli nad kolébku rodiče se chýlí, ještě níž, sám vdovec v pláči ze hřbitova kráčí, ještě níž kmet šedovlasý schoulen sedí, okem ducha zpět v minulé časy, okem těla na poslední stupeň hledí, kde hrob otevřený zeje, jehož přítmí zpola rakev kreje. V středu, ve průřeze toho schodiště stojí Smrt, je tenká jako bičiště, kosu v jednom hnátu, sutky v druhém, z úst jí kruhem s legendou list bílý vychází: „Jen se roďte, bujte, rozvíjejte, pomalu či rychle k hrobu spějte, hříšník nebo duše čistá, pouze kosa má všem jistá!“ V jaké moře bez hrází vržen duch můj těmi obrazy, skoro pout jsem konal u všech lidských rodů, skoro na každém z těch octnul se již schodů, abych celé lidské žití moh’ zde zříti, ptát se, v údech, v srdci mdlobu: „Stojí za to tato cesta dlouhá, kde se jeden modlí, druhý rouhá, kde vzdech kletbu stíhá a ples, touha od kolébky k hrobu?“ 143 Sotva oko obraz tento zahlédlo, ku protějšku jeho hned se pozvedlo. Stejný tvar i stupňů rozdělení, stejné z obrazu též naučení. Nejníž voják ve železné zbroji, „Všechněch hájím!“ jemu z úst se rojí. Učenec výš černém ve talárutaláru: „Za všecky já myslím ke všech zdaru!“ Ještě výš kněz s kalichem a křížem: „Hříšnou zemi s Bohem my jen vížem!“ V středu král byl s žezlem v zlatohlavu: „Všemu vládnu!“ hrdě pravil k davu. Pod ním tlustý kupec s měšci zlata: „Vším vás zásobit má péče chvátá!“ Řemeslník pod ním paže silné: „Všechněch máte z mojí ruky pilné!“ Žebrák potom s mošnou stál a holí: „Všem jsem na obtíž, a vše mne bolí!“ Nejníž sedlák: „Nechť si záda křivím pod jhem pánů, já vás všecky živím!“ Poslední schod prázdný stál; hrudku jsem hned vzal a tam napsal: „A já poutník sluji, všecky vidím vás a pozoruji, všecky chápu, všecky polituji!“ V středu ve průřezu toho schodiště zas ta Kmotra jako bičiště, kosu v jednom hnátu, sutky v druhém, z úst jí kruhem s legendou list bílý vychází: „Vaše tužby – vaše služby, práce, snaha – bída nahá, děti ďábla, nebo Krista, pouze kosa má všem jistá!“ 144 V jaké moře bez hrází vržen duch můj těmi obrazy, skoro s každým z těchto lidských stavů setkal jsem se, poznal jejich slávu i jich bídu, bych zde celé žití mohl zříti, ptát se, v údech, v srdci mdlobu: „Stojí za to tato cesta dlouhá, kde se jeden modlí, druhý rouhá, kde vzdech kletbu stíhá a ples, touha od kolébky k hrobu?“ 145
XC.
Tak vidím jasně: Můj smutku, Tak vidím jasně: Můj smutku,
 my půjdem stále spolu, ty na chvilku jen se vzdálíš, než utrhnu květ si v dolu. A sotva jej přitisknu k retu, zas budeš již u mne stát, na květinu dýchneš jak v letu, a uvidím s čerstvého květu list po listu opadat. A zvyknu tomu, a tiše půjdeme spolu – můj host, mé druhé já ty budeš, až pokyne Kdosi s výše a řekne: Dost! 146
XCI.
Jsem znaven, mdlý – a věru nevím čím, Jsem znaven, mdlý – a věru nevím čím,
 zda cestou žitím, prací, nudou všední, jsem tupý pro myšlenku, pro ten rým, jímž posud vždy jsem tíhnul z noci ke dni – Jsem znaven, mdlý a věru nevím čím. Vše padá z ruky. – Bloudil jsem, to vím, jak bloudí člověk – to jsou věci všední! Kde Šimon, by zved’ kříž můj citem svým, neb řek’ mi: Silný buď a sám jej zvedni! Vše padá z rukyruky. – Bloudil jsem, to vím. Ó lásce, slávě snové – zda vše dým? Ti nedostupní a ti neprůhlední a v konec Smrt – zda klid? – jsem znaven vším, a dohromady jsou to věci všední... Ó lásko, slávo, žití – jste jen dým? 147
XCII.
Na bronzovou desku klášterní Na bronzovou desku klášterní
 tlouk’ jsem jednou v chvíli večerní, honila mne od hor bouře zlá, a má noha byla chůzí mdlá. Otevřeno. Bratr fortník v ráz vyšel, mrzutě zněl jeho hlas: „Všecko v domě obsazeno jest... Sečkejte – Ne, zbývá číslo šest!“ Chodbou dlouhou šel jsem hmataje, podle stínu dvéře čítaje, u šestky tu z malé skuliny dral se paprsk světla jediný. Vrazím v dvéře. Kastrum přede mnou v celly tmu se tyčí tajemnou. Svíce u hlav – svíce u nohou... Vlídně suď Bůh duši ubohou! Byla žena to kdys... Bledá líc zdála smát se v svitu voskovic, že jest v konci strádání a běd. Já se zachvěl, pochopil však hned. 148 Také dobře! – Či být lépe můž? U mrtvé zde ženy mrtvý muž. Všecko v domě obsazeno jest – zcela pravda, i teď číslo šest... Venku vichr, liják, blesk a hrom, okna řinčela a úpěl strom; s mrtvou já jsem dobře nocoval. Ráno o sto let jsem starší vstal. 149
XCIII.
Těcho, bílá holubice Těcho, bílá holubice
 z Noemovy archy kdys vzlétla’s, plachá putovnice, Araratu vlys kde se zvedal z vody valu jako příkrá věž, – z mojí bídy, z mého žalu výš se vznésti spěš! Vrať se pak a podej zprávu, co zříš v světě kolem kol? „Přírody jen starou slávu, lidstva starý bol! Stejné je to z tvojí hrudi,hrudi jako z archy tam, pohled kolem stejně trudí, vstříc jen letím tmám! Těcho, bílá holubice, vrať se v moje srdce, vrať! Nechť tvá zpráva smuší líce, vodstva šírá hlať nechť se mračí bouří stálou až ku výši hvězd, jedno! Viď, že neseš malou smíru ratolest? 150
XCIV.
Padesát let narozen být dřív anebo později, Padesát let narozen být dřív anebo později,
 jaký dav to nezrozených, pochovaných ideí, jaký dav to ubitých jest i vzkříšených nadějí! Lidstvo! lidstvo! – Velká vlna, jak se sbírá na moři, tichá hlať a brzy vrchol a hned celé pohoří! V hloubi leží v okamžiku jako chrtů divá smečka, k hvězdám tryskne v druhém mžiku, Sirius kde malá tečka modrým světlem kmitá v dáli, Pharus moří hvězdnatých, a tu z hloubi zazní nářek, a tu s výše zazní smích. Jeden život v padesáti letech vyhraněný jest, za tu dobu postihnout lze pásmo lidských snů a cest, ze tmy k světlu jako vlna lidský duch tu můž se vznést! Však i vlna, ač se z dálky celým zdá být pohořím, z atomů jest, z kterých každý volá: Trysknu! Zahořím! Jedny spláchne vichr divý, jiné skanou v propast noci v této řeži, víru, tísni, udolány bez pomoci; jen kdo dělný, nesmrtelný výš se vznese, zaplá tam na čelence člověčenstva nejzářnější drahokam! Jeden život v padesáti letech vyhraněný jest, buď mu úděl věčné temnotemno, neb cimbuří věčných hvězd, na němž bude v příští věky zářit, plát a věčně kvést! 151 Padesát dřív – pochodní jest, ozařuje nic a zmar, pozděj’ tolik mohlo hlásat: Naděj! Vítězství a Zdar! Síla tatáž v obou hoří, ale velký duch to času, ten ji zbarví a ji řídí v zatracení nebo spásu, jak se velká miska kloní na vahadle dějin jen, zítra triumf! mohlo zníti, co dnes žal a kvil a sten! Jeden život! Přijde na to, kdo sloup jeho osvítí, zda se Bůh či Satan na něm svítilnou svou zachytí, zda mu heslem: K světlu! K výši! nebo: V zmar a nežití! V prismata těch duchů kdo jen hází svojí lampy zář? Kdo z nich kouzlí tmu a duhy? Kdo z nich lidstva na oltář klade květ a plody zralé a kdo padavky a býlí, prskavek kdo marný plápol a kdo vzruch, jenž plný síly? Kdo to řídí, kdo to vede, Boha dech či Náhody? Reakce stín, davů vření, nebo vichr Svobody? Padesát let! – vlna lidstva! Kde zhas’ jeden, druhý vstal, jedna vlna splyne v druhou, celé moře hučí dál... Lidstvo! lidstvo! kam se řítíš, a kde jest tvůj ideál? 152
XCV.
Noho mdlá, noho mdlá, Noho mdlá, noho mdlá,
 kudy’s šla? Srázy skal a břehy moře, všady s tebou spělo hoře, cizí, neznámá moc zlá. Obzory! Obzory! Za hory dál to láká, dál to nutí, srdce plné vzdorných hnutí, srdce plné pokory. Nebe, zem! Čím tu jsem? Motýlem! Z kukly vzlét’ jsem, těkám chvíli, barvami a světlem zpilý, do kola mi všecko snem! Moře krás! Zajdu zas, kam jen as? Kéž jsem kosmu na divadle aspoň kvítko s štěpu spadlé, aspoň udupaný klas! 153
XCVI.
Zřel jsem ondy na vinici Zřel jsem ondy na vinici
 – říjen byl – lidi víno trhající, lisující ze všech sil. Ráno střelou slunce ještě hrozen raněn plál, v toku krvavého deště večer v kádi tál; a přec plál, mně se zdálo, sešlapaný tento hrozen že se smál. Pomyslil jsem, oč jsem více, plachý host, druhů-hroznů v statisíce, do směsice planý skvost vržen, sšlapán, v lisu ztracen, abych mohl vzplát, v lidstva číši světlu vrácen diamanty hrát, věčně plát; – vím, že, hrozen sešlapaný, dál se budu vděčně smát! 154 (Al. Jiráskovi.)
XCVII.
Sám stál jsem v šerém dómu. Oken malbou Sám stál jsem v šerém dómu. Oken malbou
 jen slabá západu zář prokmitala a v barvách vznítila se sterou šalbou a po stěnách a na podlaze hrála. A z hloubi dómu dojemně to znělo, jak znavených zpěv marnou žití poutí, jak sten, v němž pata krvácí i čelo: Nám ni budoucím nedej zahynouti! Sám proti hrobkám stál jsem našich králů a ptal se ducha dějin k slzám vzrušen: Což věčná bude poušť našeho žalu, což nebude náš starý žernov zkrušen? Již tenkrát před věky v prorocké tuše, že kol nás všecko bortí se a hroutí, zde lhala utýraná česká duše: Nám ni budoucím nedej zahynouti! Již tenkrát v přísvitu těch hrozných dějů, jež krví jsou a slzami zde vryty, týž zazněl kvil, jejž plachý zde dnes pěju, již srdcem dědů tytéž chvěly city! Nám nedej zhynout ni budoucím, Pane! Vždy v boji tedy, na stráži a v bdění, vždy v práci naši pot a slza skane, a nikde, nikde, nikde vykoupení! 155 Již tenkrát cítil děd, co dnes rve vnuka, vždy zápas jen a vždycky nářek pouhý, a nikde, nikde, nikde není ruka, by vryla v skálu kotvu naší touhy! Vždy moře kolem – nepřátelské moře, a my v něm sami dlouhou věků poutí, a jen ta píseň v naše věčné hoře: Nám ni budoucím nedej zahynouti! Tak od pravěku my se o píď rvali, o svoje kolébky a rovy dědů, chrám budujíce na stráži jsme stáli, dva kroky zpět za krok jediný k předu. A tradicí dnes bolnou po staletí, jak znavenému chodci dlouhou poutí, zní nápěv, naše zpívají ho děti: Nám ni budoucím nedej zahynouti! Boj, věčný boj, a nesmíme zmdlít ani, vždyť na té půdě všecko jest, čím žijem; tak v resignaci nové požehnání a nový úkoj z této písně pijem, Aa nezhyneme, ať ta píseň hromy zní v celý svět, ten kol nás ať se hroutí, jí budou skály naše znět i stromy: Nám ni budoucím nedej zahynouti! 156
XCVIII.
Fantómy, bubliny Fantómy, bubliny
 z mé duše hlubiny, která se vlní jak moře, rostou a stoupají, chvíli se houpají, rozumu než kmitne zoře. Duhami zahrají, rosou pak roztají, zbude vždy po nich jen hoře. Však z duše hlubiny, fantómy, bubliny nové se zrodí jak moře. Co s nimi dělati? Nechat je roztáti, na vlastní dívat se hoře? Nechat je zapláti, v píseň je vetkati v paprsků měnivé moře? Stržen v jich objetí nemohu věděti, mé zda jen tlumočí hoře; možná dost, svojí hrou všeho že odlesk jsou, lidstva snů nezměrné moře! 157
XCIX.
Přemítám, co dlouhou poutí Přemítám, co dlouhou poutí
 žitím, Pane, jsi mi dal, Vetchý vrak jsem, jenž se hroutí, třtina, jež se větrem kroutí, celý život – žal. V skutku celý? – Nevím sám, promiň, o tom přemítám. V mládí plálo vše a hrálo, byl to všední, krátký sen, k lásce srdce zdlouha zrálo, a když přišla, pak se bálo uvěřiti jen. Byla u mne? – Nevím sám, promiň, o tom přemítám. Velké snahy, malé skutky, hojné city, slabý vzruch, nepřátel roj, divé půtky, života až vratké sutky převrátil zlý duch. Převrátil je? – Nevím sám, promiň, o tom přemítám. 158 Malý ještě zbytek písku zvolna splývá – kyne čas, já se šourám a Smrt v trysku jede za mnou, již je v blízku, stačí jeden ráz. Klesnu brzy? – Nevím sám, promiň, o tom přemítám. Však i v tomto přemítání paprsk jasní tmavý žel: já měl všecko plnou dlaní, žel, jen užit v plném plání jsem to neuměl. Tu jen bolest cítím sám, promiň, to když přemítám! 159
C.
Jak jdu lesem, polem sám, Jak jdu lesem, polem sám,
 cítím, že již umlkám. Květem zvadnu, plodem spadnu s žití stromu v náruč tmám. Málo vrozený jen cit brání se, chtěl dál by žít, zbytek mízy, dost snad ryzí, chtěl by rašit, na květ mít. Co tak o tom květu sním, za sebou zrak zlobný zřím: „Chudý kvítek, smutný zbytek staré slávy, co jen s tím?“ Než být jiným v žert a smích, dovol, Pane, abych ztich’, při mém díle v plné síle aby posel tvůj mne stih’! Slední ješitnosti sen, slyšet vlastních větví sten a řeč lidí, pád již vidí: „Byl to přece pěkný kmen!“ 160
CI.
U Trappistů mají pěkný zvyk. U Trappistů mají pěkný zvyk.
 Hrob si kope každý řeholník. Škoda jen, když mrtev k zemi pad’, sám že nemůž sebe zahrabat. Z toho jedno naučení vem, pokud nosí tebe boží zem: Třeba na smrt sobě uvykej, bratrů pomoci se nezříkej! – U Trappistů mají pěkný zvyk, mlčet musí každý řeholník. Mlčí ovšem, co však dum a snů za to klíčí v duši řadem dnů? A jsou všecky, všecky svaté jen? Sebe vzdát se – zcela marný sen! Hrob si kopej a mlč, kam se hneš, sebe, sebe nikdy nezbudeš! 161 (Jos. Stupeckému.)
CII.
Na pustém břehu moře kdesi na severu Na pustém břehu moře kdesi na severu
 jsem náhodou byl svědkem – den již mizel v šeru –, jak na hřbitově prostém kladli muže v zem, jejž příboj, Bůh ví odkud, zavlík’ sem. Dav žen a dětí pouze. – Muži v moři kdesi o sousto výživy se rvali s proudů běsy. Kněz šedovlasý shrben řečnil nad hrobem zde neznámého plavce, jejž příboj zavlek’ sem: „Ó neznámý ty bratře, proudů jejž bouř divá sem vrhla, hrstka hlíny jediná ti zbývá, my neptáme se, odkud jsi vyjel, kam jsi měřil, nevíme, jakýs rodák, ni v jakés bohy věřil. Jen tělo zříme chladné s hrůzou pospolu, jak příboj strhl tebe snad až od pólu, jak hnal tě, rval tě, dral tě bouřnou řekou, – a jediný ví Bůh, kde pro tě slzy tekou!“ To domluvil a hroudy duněly již temně na vyvržence moře, na cizí dítě země, a stíny táhly již, jež vesmírem se vlekou... Ó, jediný ví Bůh, kde pro tě slzy tekou! A mlčky šel jsem dál a v neznámo se řítil, to kněze requiem jsem v hloubi duše cítil, a smutek hluboký mne ztopil valnou řekou – Ó, Bůh jen, Bůh to ví, kde pro mne slzy tekou! 162
CIII.
Říkají mi stále starci Říkají mi stále starci
 filištíni, mravokárci, že tvůj, Bože, svět ze dne ke dni horší jesti, prchla radost prý a štěstí z této tůně běd! Říkají tak – kdo to věří, každým zrakem svým vše měří, i já činím tak: Vidím mládí bujet kolem, květ se pestřit lesem, polem, slyš, tam zpívá pták! Děti, tváře nach, vlas zlatý, naproti mi běží z chaty v jarní, svěží vzduch; šumí dub, včel plna lípa, jeřáb vrzá, rumpál skřípá, všady práce ruch. Nové dílo lidstva roste, o němž děcko v mysli prosté nemohlo ni snít, mrtvé národy se křísí, v aleluja tvorstva mísí chorál svůj: Chcem žít! 163 Potlačených rabů davy k slunci tyčí skleslé hlavy, to snad hříchem jest? Řinčí pouto, okov padá, myšlenka dí: Má jest vláda z hlubin k výši hvězd! A v tom vření a v tom víru umění svou číši míru podává kol všem. Vždy dva šťastní v háj si zajdou, vždy se šťastné rety najdou nad kolébek snem. Slunce tvoje stále hoří, ve tvojich hvězd věčném moři lásku lze jen číst! Jen to umět ve všemíra knize, když nám síla zmírá, obrátiti list! 164
CIV.
(Poutník se loučí.)
Nežli za tím rohem skály zmizím, která sluje Smrt, ať jedno zvím: že svým jsem pěl, ne cizím. Může býti skromnějšího přání? Nechci laur ni potlesk za svůj rým, chci pouze – naslouchání. Však již ani tak se nenabízím, dostačí mi, a to jistě vím, že byl jsem vždycky ryzím. A s tím již klidně zmizím. 165
CV.
Rtem vadnoucím hymnu možno limožno-li pět? Rtem vadnoucím hymnu možno limožno-li pět?
 Lze perutí zlomenou dáti se v let? Lze k přípitku dopitou povznésti číš? Lze květinu podat v dar, jež zvadla již? Já, střelený pták, chci zkusiti tak, vzlétnouti výš! Ó božství! Sílo neznámá a ryzí, na jejíž povel, atom pějící, jsem směl se vznésti z lemu tvojí řízy a prchat k světlu temnot směsicí, dík za to vem, že chvilku směl jsem jásat a lkát a hynout! Nechť i v bolestech pel hvězdný za vše s perutí svých střásat a snít, že dál živ budu v aeonech! Tu píseň díků, roztoužení, síly, tu píseň čistou jako holub bílý mi dozpívati nech! Ó přírodo! Na všecky srdce rány jež kladla’s hojící svých vděků čár, nechť nerozumným děckem stokrát zdraný, jež o blesk lkalo vlastní na stožár! Dík za to vem, že spát jsem mohl tichý, kde šuměly tvé stromy, kypěl mech, že v sny mi zněly hrdliček tvých smíchy a hřál tvůj dech mne v hroznů topasech! Tu píseň díků, radosti a plesu, tak čistou jak dech moří tvých a lesů mi dozpívati nech! 166 Ó lidstvo! Věčný Briaree, v sporu sám s sebou jenž se stále potácíš, ty Spartaku ve vlastní vůle svoru, jenž každým věkem znova krvácíš, dík za to vem, z tvých vzletů a z tvé viny že pravdy velké žár v mé nitro šleh’, vstát, stokrát poražen, vklán stokrát v stíny, zřít ideal tvůj krásy v plamenech; za rány vše, jež padly z tvojí ruky, tu píseň hlubokou jak tvoje muky mi dozpívati nech! Ó srdce moje! Danaidko plachá, ty loutno, plná potrhaných strun, ty orle sražený, jenž křídly máchámáchá, a přece tíhne stromům do korun! Dík za vše vem, čím’s v žití kdy mne rvalo, za úzkost, bázeň, lásky shon a vzdech, za množství vůle i za síly málo, za tlukot svůj, za věčný vír a spěch, jenž stále mřít chce a se smrti brání – tu píseň resignace v pousmání mi dozpívati nech! Rtem vadnoucím hymnu možno-li pět? Lze perutí zlomenou dáti se v let? Lze k přípitku dopitou povznésti číš? Lze květinu podat v dar, jež zvadla již? Já, střelený pták, učinil tak, vzletěl jsem výš! E: js + sf; 2002 167
Bibliografické údaje

Nakladatel: Souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického; Otto, Jan
(Tiskem a nákladem J. Otty.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 168

Věnování: Sládek, Josef Václav
(J. V. Sládkovi k jeho padesátým narozeninám v památku upřímného přátelství připsáno. J. V.)

Autor motta: Meyer, Konrad Ferdinand
(K. F. Meyer. Staré „Ex libris“)

Motto: Meyer, Konrad Ferdinand
(K. F. Meyer. Staré „Ex libris“)