LXXXIX. U plebána chudičkého kdesi

Jaroslav Vrchlický

LXXXIX.
U plebána chudičkého kdesi U plebána chudičkého kdesi
na vsi zastrčené mezi lesy v loži chudém ždál jsem příchod jitra. Darmo! Z hlubin zvířeného nitra stín za stínem vstával, tak že spánku motýl nechtěl schýlit se k mé skráni. Tak jsem probděl noc až do červánků. Sotva kmitl první paprsk ranní, stopil jizbu brzy světla nával, v něm jsem na zdi obraz rozeznával. Brzy moje unavené oko pochopilo kresby neumělé, symbolické kresby kouzlo celé. Duch můj zamyslil se přehluboko. Na stupnici zřel jsem řadu schodů, na nichž vývoj lidského byl rodu. Na nejnižším stupni děcko malé ze stebélka dutiny mydlinové pouští bubliny, v líčku zříš, jak šťastno neskonale. O stupeň výš s obroučkou hoch hraje. Ještě výš, a jun se k dívce shýbá, objímá ji, líbá, oba v duchu stojí u bran ráje. Ještě o stupeň zrak těká dál, statný muž tu stojí 142 se životem v boji pevně, jak vlastního losu král. Hrdě stojí schodů na vrcholu, od něho pout začíná již dolů. O stupeň níž, a tu v šťastné chvíli nad kolébku rodiče se chýlí, ještě níž, sám vdovec v pláči ze hřbitova kráčí, ještě níž kmet šedovlasý schoulen sedí, okem ducha zpět v minulé časy, okem těla na poslední stupeň hledí, kde hrob otevřený zeje, jehož přítmí zpola rakev kreje. V středu, ve průřeze toho schodiště stojí Smrt, je tenká jako bičiště, kosu v jednom hnátu, sutky v druhém, z úst jí kruhem s legendou list bílý vychází: „Jen se roďte, bujte, rozvíjejte, pomalu či rychle k hrobu spějte, hříšník nebo duše čistá, pouze kosa má všem jistá!“ V jaké moře bez hrází vržen duch můj těmi obrazy, skoro pout jsem konal u všech lidských rodů, skoro na každém z těch octnul se již schodů, abych celé lidské žití moh’ zde zříti, ptát se, v údech, v srdci mdlobu: „Stojí za to tato cesta dlouhá, kde se jeden modlí, druhý rouhá, kde vzdech kletbu stíhá a ples, touha od kolébky k hrobu?“ 143 Sotva oko obraz tento zahlédlo, ku protějšku jeho hned se pozvedlo. Stejný tvar i stupňů rozdělení, stejné z obrazu též naučení. Nejníž voják ve železné zbroji, „Všechněch hájím!“ jemu z úst se rojí. Učenec výš černém ve talárutaláru: „Za všecky já myslím ke všech zdaru!“ Ještě výš kněz s kalichem a křížem: „Hříšnou zemi s Bohem my jen vížem!“ V středu král byl s žezlem v zlatohlavu: „Všemu vládnu!“ hrdě pravil k davu. Pod ním tlustý kupec s měšci zlata: „Vším vás zásobit má péče chvátá!“ Řemeslník pod ním paže silné: „Všechněch máte z mojí ruky pilné!“ Žebrák potom s mošnou stál a holí: „Všem jsem na obtíž, a vše mne bolí!“ Nejníž sedlák: „Nechť si záda křivím pod jhem pánů, já vás všecky živím!“ Poslední schod prázdný stál; hrudku jsem hned vzal a tam napsal: „A já poutník sluji, všecky vidím vás a pozoruji, všecky chápu, všecky polituji!“ V středu ve průřezu toho schodiště zas ta Kmotra jako bičiště, kosu v jednom hnátu, sutky v druhém, z úst jí kruhem s legendou list bílý vychází: „Vaše tužby – vaše služby, práce, snaha – bída nahá, děti ďábla, nebo Krista, pouze kosa má všem jistá!“ 144 V jaké moře bez hrází vržen duch můj těmi obrazy, skoro s každým z těchto lidských stavů setkal jsem se, poznal jejich slávu i jich bídu, bych zde celé žití mohl zříti, ptát se, v údech, v srdci mdlobu: „Stojí za to tato cesta dlouhá, kde se jeden modlí, druhý rouhá, kde vzdech kletbu stíhá a ples, touha od kolébky k hrobu?“ 145

Básně v knize Písně poutníka: