LVII. Ó měsíci, jenž mlčenliv

LVII.
Ó měsíci, jenž mlčenliv Ó měsíci, jenž mlčenliv
se díváš v spící smaragd niv, tkáš stříbro v šero, do stínu, v žeh zčeříš vodní hlubinu, zda necítíš jho únavy tou dálkou v azur mlhavý jda sám a sám? – Jak, měsíci, se tobě podobám! Já rovněž zrak pln pohody do tajů nořím přírody, ze stínu lákám mnohý zjev v lupení modřínů a rév, před sebou rovněž dálku zřím, jež unavuje tajemstvím. Jdu sám a sám, jak, měsíci, se tobě podobám! Dnes plný desky zlata kruh, mátožný zítra v mlze druh, dnes tříští záře bohatý, srp tenký pak a rohatý, teď mraky štván, že v změti jich zrak v tom tě ztrácí, co tě stih’, vždy sám a sám. – Jak, měsíci, se tobě podobám! 91 Já rovněž hříčka přeludů, míč lehký v dlani osudu, dnes jásající, zítra něm, jak nebesa ty, měřím zem, hruď, moře tmy, pak moře hvězd; snad tato změna život jest? Však v změně sám, jak, měsíci, se tobě podobám! V tvůj patře běh a spěch a let, vím, zhaslý, že jsi mrtvý svět, v noc prázdna civíš příšernou, i s mužem svojím s lucernou, i s Kainem s roští otepí i s harfou, v níž král sveřepý bil v hoři sám – Jak, měsíci, se tobě podobám! Jsem rovněž mrtvý jako ty, pln děsu, prázdna, tesknoty a darmo srdce tvého taj chci balit v symboly a báj; cos jiného vždy cizí zrak tam najde si – jsmeť oba vrak a každý sám. – Jak, měsíci, se tobě podobám! Ty vypůjčeným světlem pláš, tvůj svit jsou nitky na rubáš, do jehož řas se uložíš, kde moří východních je říš, za krátký čas bys povstal zas, zřel v žití skon i hodokvas, tak sám a sám. – Jak, měsíci, se tobě podobám! 92 Já rovněž z cizích světů mám ten malý záblesk, kterým plám, jímž světloškou jak ve dlani zřím na porod i zmírání; bych v jiném tvaru zaplát moh’ nad kolébky i mrtvol stoh a vždy též sám. – Jak, měsíci, se tobě podobám! A přece v dlaň svou tiskna skráň dím, dojat, měsíci ó plaň! Sám zkusil jsem, tvůj chladný lesk co těchy snést můž’ v lidský stesk, jak poesií obetkat můž’ srdce, jež chce milovat, nechť třeba sám – Kéž tobě v tom se vždycky podobám! 93