CV. Rtem vadnoucím hymnu možno-li pět?

Jaroslav Vrchlický

CV.
Rtem vadnoucím hymnu možno limožno-li pět?
Rtem vadnoucím hymnu možno limožno-li pět?
Lze perutí zlomenou dáti se v let? Lze k přípitku dopitou povznésti číš? Lze květinu podat v dar, jež zvadla již? Já, střelený pták, chci zkusiti tak, vzlétnouti výš!
Ó božství! Sílo neznámá a ryzí, na jejíž povel, atom pějící, jsem směl se vznésti z lemu tvojí řízy a prchat k světlu temnot směsicí, dík za to vem, že chvilku směl jsem jásat a lkát a hynout! Nechť i v bolestech pel hvězdný za vše s perutí svých střásat a snít, že dál živ budu v aeonech! Tu píseň díků, roztoužení, síly, tu píseň čistou jako holub bílý mi dozpívati nech! Ó přírodo! Na všecky srdce rány jež kladla’s hojící svých vděků čár, nechť nerozumným děckem stokrát zdraný, jež o blesk lkalo vlastní na stožár! Dík za to vem, že spát jsem mohl tichý, kde šuměly tvé stromy, kypěl mech, že v sny mi zněly hrdliček tvých smíchy a hřál tvůj dech mne v hroznů topasech! Tu píseň díků, radosti a plesu, tak čistou jak dech moří tvých a lesů mi dozpívati nech! 166 Ó lidstvo! Věčný Briaree, v sporu sám s sebou jenž se stále potácíš, ty Spartaku ve vlastní vůle svoru, jenž každým věkem znova krvácíš, dík za to vem, z tvých vzletů a z tvé viny že pravdy velké žár v mé nitro šleh’, vstát, stokrát poražen, vklán stokrát v stíny, zřít ideal tvůj krásy v plamenech; za rány vše, jež padly z tvojí ruky, tu píseň hlubokou jak tvoje muky mi dozpívati nech! Ó srdce moje! Danaidko plachá, ty loutno, plná potrhaných strun, ty orle sražený, jenž křídly máchámáchá, a přece tíhne stromům do korun! Dík za vše vem, čím’s v žití kdy mne rvalo, za úzkost, bázeň, lásky shon a vzdech, za množství vůle i za síly málo, za tlukot svůj, za věčný vír a spěch, jenž stále mřít chce a se smrti brání – tu píseň resignace v pousmání mi dozpívati nech! Rtem vadnoucím hymnu možno-li pět? Lze perutí zlomenou dáti se v let? Lze k přípitku dopitou povznésti číš? Lze květinu podat v dar, jež zvadla již? Já, střelený pták, učinil tak, vzletěl jsem výš! E: js + sf; 2002 167
Básně v knize Písně poutníka:
  1. I. Kraj byl pustý. Ku obzoru
  2. II. Vyšlo nás mnoho – svět krásný byl;
  3. III. V provençalském klášteře kdys hostem
  4. IV. Kdys u zdi hřbitovní
  5. V. Spějí luhem poutníci
  6. VI. Na jedno jsem zapomněl,
  7. VII. Na slámě v neznámé hospodě
  8. VIII. V anděly jsem věřil v mládí,
  9. IX. Různí chlapi divých tváří
  10. X. Jako poutník šel jsem světem,
  11. XI. Pohostinný klášter jednou přijal
  12. XII. Včera šel jsem kolem Kapitolu,
  13. XIII. Bába moje vyprávěla
  14. XIV. Já neumlknu, pokud jen mohu,
  15. XV. Žoldáků sbor
  16. XVI. To bylo v dubnu. Mladý Máj
  17. XVII. Cos ještě vře
  18. XVIII. V hospodě kdes poutník unavený
  19. XIX. Já lásky jsem v žití nepoznal
  20. XX. Já bábu měl, ta mříti si dlouho zvykala,
  21. XXI. Nový den, nový den
  22. XXII. Stále dál a stále dál
  23. XXIII. Té země plachý host
  24. XXIV. Různé kraje, divný lid,
  25. XXV. Odhalil prý kdosi nový svět.
  26. XXVI. Kam se hneš, kudy jdeš,
  27. XXVII. Ptá se slunce paprslek,
  28. XXVIII. S divným kmochem v krčmě lesní
  29. XXIX. Celého křesťanstva veškeré zvony
  30. XXX. Já zřel divy světů všech,
  31. XXXI. S prapory a fábory
  32. XXXII. Cestou jsem si zpíval,
  33. XXXIII. Každá duše, jež tu jde i stane,
  34. XXXIV. Dokud něco říci musím,
  35. XXXV. Jdu tak světem, kam se noha
  36. XXXVI. Halí se zas keř i strom
  37. XXXVII. Z venkovské školy viděl jsem
  38. XXXVIII. Z všeho, co najdeme na světě tom,
  39. XXXIX. Svíjíme se, svíjíme
  40. XL. Mezi horstva velikány
  41. XLI. Ahasver prý chodí světem,
  42. XLII. Moje dumy, moje smutky
  43. XLIII. Na chrámových stupních kajicnice
  44. XLIV. Pokosené luhy v záři měsíčné!
  45. XLV. V osudů lidských tajemnou knihu
  46. XLVI. Mně vždycky Noc je svatá,
  47. XLVII. Bledý měsíc nad lesy
  48. XLVIII. Nebe tmí se ze všech stran,
  49. XLIX. Ze starého refektáře
  50. L. Rytmy písní, hraví ptáci,
  51. LI. I mně jedna ženská tvář
  52. LII. U svatého Petra kdys
  53. LIII. Skály nahé, basaltové jako černá zrcadla,
  54. LIV. Co zmůže, co zmůže
  55. LV. Jasmínu hvězdy bílé,
  56. LVI. Vesnický, hle, hřbitov malý,
  57. LVII. Ó měsíci, jenž mlčenliv
  58. LVIII. Ve klášterním pokladě to bylo.
  59. LIX. Chmurný večer, plný stínů
  60. LX. Zem se koupá v ohni západu,
  61. LXI. Smrt přišla k mému loži
  62. LXII. Prší, prší, prší tři dny celé,
  63. LXIII. Po letech zas dotýká se noha,
  64. LXIV. Na „dobrou noc“ píseň krátkou
  65. LXV. Kapko žluče, v moji duši,
  66. LXVI. V moje smutné, pusté žití
  67. LXVII. Hučí jez a řeka zpívá,
  68. LXVIII. Cesta prašná, cesta dlouhá...
  69. LXIX. Jak ten vichr stromy třese,
  70. LXX. Sedíš sama v jizbě svojí,
  71. LXXI. Stín tmavý na řece z oblaků olověných
  72. LXXII. Bože, jednu krůpěj rosy
  73. LXXIII. Nejednou jsem vídal, zabrán v hvozdů tiš,
  74. LXXIV. Komu se kdo odcizuje,
  75. LXXV. Z paprskové příze hvězd,
  76. LXXVI. Smutné šero na krajinu padá,
  77. LXXVII. Hledali tě, hledali
  78. LXXVIII. Nic duše mé tak nesílí
  79. LXXIX. V Skotsku jednou, mám to v mysli živě,
  80. LXXX. Kočičky zas pučí
  81. LXXXI. S rosou tichý úkoj padá
  82. LXXXII. Tajné zdroje, jak jdu lesem,
  83. LXXXIII. Město boží, o němž báj
  84. LXXXIV. Jak malý vloček bílé pěny
  85. LXXXV. Kdes ráno v cizí komoře
  86. LXXXVI. Na hrázi kamenité ve úpalu,
  87. LXXXVII. Tempe! Tempe! Údol smavý
  88. LXXXVIII. Stará hruše nahrbena
  89. LXXXIX. U plebána chudičkého kdesi
  90. XC. Tak vidím jasně: Můj smutku,
  91. XCI. Jsem znaven, mdlý – a věru nevím čím,
  92. XCII. Na bronzovou desku klášterní
  93. XCIII. Těcho, bílá holubice
  94. XCIV. Padesát let narozen být dřív anebo později,
  95. XCV. Noho mdlá, noho mdlá,
  96. XCVI. Zřel jsem ondy na vinici
  97. XCVII. Sám stál jsem v šerém dómu. Oken malbou
  98. XCVIII. Fantómy, bubliny
  99. XCIX. Přemítám, co dlouhou poutí
  100. C. Jak jdu lesem, polem sám,
  101. CI. U Trappistů mají pěkný zvyk.
  102. CII. Na pustém břehu moře kdesi na severu
  103. CIII. Říkají mi stále starci
  104. CIV. (Poutník se loučí.)
  105. CV. Rtem vadnoucím hymnu možno-li pět?