Rtem vadnoucím hymnu možno-li pět?
Lze perutí zlomenou dáti se v let?
Lze k přípitku dopitou povznésti číš?
Lze květinu podat v dar, jež zvadla již?
Já, střelený pták,
chci zkusiti tak,
vzlétnouti výš!
Ó božství! Sílo neznámá a ryzí,
na jejíž povel, atom pějící,
jsem směl se vznésti z lemu tvojí řízy
a prchat k světlu temnot směsicí,
dík za to vem, že chvilku směl jsem jásat
a lkát a hynout! Nechť i v bolestech
pel hvězdný za vše s perutí svých střásat
a snít, že dál živ budu v aeonech!
Tu píseň díků, roztoužení, síly,
tu píseň čistou jako holub bílý
mi dozpívati nech!
Ó přírodo! Na všecky srdce rány
jež kladla’s hojící svých vděků čár,
nechť nerozumným děckem stokrát zdraný,
jež o blesk lkalo vlastní na stožár!
Dík za to vem, že spát jsem mohl tichý,
kde šuměly tvé stromy, kypěl mech,
že v sny mi zněly hrdliček tvých smíchy
a hřál tvůj dech mne v hroznů topasech!
Tu píseň díků, radosti a plesu,
tak čistou jak dech moří tvých a lesů
mi dozpívati nech!
Ó lidstvo! Věčný Briaree, v sporu
sám s sebou jenž se stále potácíš,
ty Spartaku ve vlastní vůle svoru,
jenž každým věkem znova krvácíš,
dík za to vem, z tvých vzletů a z tvé viny
že pravdy velké žár v mé nitro šleh’,
vstát, stokrát poražen, vklán stokrát v stíny,
zřít ideal tvůj krásy v plamenech;
za rány vše, jež padly z tvojí ruky,
tu píseň hlubokou jak tvoje muky
mi dozpívati nech!
Ó srdce moje! Danaidko plachá,
ty loutno, plná potrhaných strun,
ty orle sražený, jenž křídly máchá,
a přece tíhne stromům do korun!
Dík za vše vem, čím’s v žití kdy mne rvalo,
za úzkost, bázeň, lásky shon a vzdech,
za množství vůle i za síly málo,
za tlukot svůj, za věčný vír a spěch,
jenž stále mřít chce a se smrti brání –
tu píseň resignace v pousmání
mi dozpívati nech!
Rtem vadnoucím hymnu možno-li pět?
Lze perutí zlomenou dáti se v let?
Lze k přípitku dopitou povznésti číš?
Lze květinu podat v dar, jež zvadla již?
Já, střelený pták,
učinil tak,
vzletěl jsem výš!