CII. Na pustém břehu moře kdesi na severu

Jaroslav Vrchlický

CII.
Na pustém břehu moře kdesi na severu Na pustém břehu moře kdesi na severu
jsem náhodou byl svědkem – den již mizel v šeru –, jak na hřbitově prostém kladli muže v zem, jejž příboj, Bůh ví odkud, zavlík’ sem. Dav žen a dětí pouze. – Muži v moři kdesi o sousto výživy se rvali s proudů běsy. Kněz šedovlasý shrben řečnil nad hrobem zde neznámého plavce, jejž příboj zavlek’ sem: „Ó neznámý ty bratře, proudů jejž bouř divá sem vrhla, hrstka hlíny jediná ti zbývá, my neptáme se, odkud jsi vyjel, kam jsi měřil, nevíme, jakýs rodák, ni v jakés bohy věřil. Jen tělo zříme chladné s hrůzou pospolu, jak příboj strhl tebe snad až od pólu, jak hnal tě, rval tě, dral tě bouřnou řekou, – a jediný ví Bůh, kde pro tě slzy tekou!“ To domluvil a hroudy duněly již temně na vyvržence moře, na cizí dítě země, a stíny táhly již, jež vesmírem se vlekou... Ó, jediný ví Bůh, kde pro tě slzy tekou! A mlčky šel jsem dál a v neznámo se řítil, to kněze requiem jsem v hloubi duše cítil, a smutek hluboký mne ztopil valnou řekou – Ó, Bůh jen, Bůh to ví, kde pro mne slzy tekou! 162

Básně v knize Písně poutníka: