CII.
Na pustém břehu moře kdesi na severu
Na pustém břehu moře kdesi na severu
jsem náhodou byl svědkem – den již mizel v šeru –,
jak na hřbitově prostém kladli muže v zem,
jejž příboj, Bůh ví odkud, zavlík’ sem.
Dav žen a dětí pouze. – Muži v moři kdesi
o sousto výživy se rvali s proudů běsy.
Kněz šedovlasý shrben řečnil nad hrobem
zde neznámého plavce, jejž příboj zavlek’ sem:
„Ó neznámý ty bratře, proudů jejž bouř divá
sem vrhla, hrstka hlíny jediná ti zbývá,
my neptáme se, odkud jsi vyjel, kam jsi měřil,
nevíme, jakýs rodák, ni v jakés bohy věřil.
Jen tělo zříme chladné s hrůzou pospolu,
jak příboj strhl tebe snad až od pólu,
jak hnal tě, rval tě, dral tě bouřnou řekou, –
a jediný ví Bůh, kde pro tě slzy tekou!“
To domluvil a hroudy duněly již temně
na vyvržence moře, na cizí dítě země,
a stíny táhly již, jež vesmírem se vlekou...
Ó, jediný ví Bůh, kde pro tě slzy tekou!
A mlčky šel jsem dál a v neznámo se řítil,
to kněze requiem jsem v hloubi duše cítil,
a smutek hluboký mne ztopil valnou řekou –
Ó, Bůh jen, Bůh to ví, kde pro mne slzy tekou!
162